A do třetice zase Wilda

Já si nemůžu pomoct pánové...mě láká zase Horská Kvilda...jak jsem ji tak tenkrát hledal...tou krásnou Šumavou si na saidičce broukal a každý z utahaných pěších turistů po mě závistivě koukal...Šumavu bych si opět někdy rád vyjel...jasně...ta stará Šumava už je pomalu a jistě fuč...skopčík a unie nám z toho udělali to co tam zbylo...ale ty kouzelný lesnatý kopečky a silničky vinoucí se lesem zůstaly...tak já vím...Ukrajina uchvátila srdce mnohých našich bardů...a jistě i mé slovanské srdce by zahořelo...ale osud tomu nepřál a nějaké skryté sudeťáctví ve mě, se při vyslovení toho nádherného slova Šumava...tetelí blahem a ta stará krásná Hašlerova píseň hovoří ke mě...a já jihnu...neví člověk po čem tloustně se říká...a stejně platí, že neví člověk, jaké hlasy z historie k němu promlouvají a on je mimoděk vnímá...a já v sobě kus toho šumavskýho sudeťáctví kdesi v hloubi nosím a kdykoliv přijedu na Šumavu, zaplaví mě nepopsatelně krásnej pocit návratu domů...do starý poctivý roubený chalupy...no vono je děsná spousta věcí mezi nebem a zemí a tak dneska končím svý páteční rozjímání...zduřte a navi... Wilda.