Článek o druhé velké cestě na Ukrajinu z pera našeho nového předsedy Karla

A jestli jste si mysleli, že jedna jízda mým přátelům z našeho klubu stačila, těžce jste se mýlili a ti bodří braši vyrazili zas...ovšem já opět banoval...

Tak samozřejmě, všichni jako jeden muž mi říkali pojeď...no jenže já se v tom vlastní pitomostí pořád plácal a tak nakonec i tato výprava odjela beze mě...

jen stím malý...si neodpustím vzpomenout...nejelo se na saidách... :-))

Expedice Ukrajina 2011



Po loňské, velice úspěšné expedici Koločava 2010, což byla naše nejdelší cesta v dějinách klubu , jsme původně zamýšleli, že bychom letos vyjeli na Rumunsko, což je rovněž určitě zajímavá země a to nás láká, protože třeba do Chorvatska jede každej blbec a je tam půl republiky, takže si člověk stejně připadá ja na mácháči. Náhoda nám přihrála do cesty ukrajinku pracující v Pardubicích, která přišla k Pavlovi do dílny a uzřela otevřenou mapu Ukrajiny, a samozřejmě na ní zareagovala a vyzvídala, jaký k ní má Pavel vztah, tedy k té mapě. Když zjistila, že jsme se nedávno z UK vrátili a moc se nám tam líbilo, tak navrhla, že klidně, až pojedeme příště, může nám zajistit ubytování v kempu u příbuzných nebo třeba i u ní doma, kde je její dcera a bylo by to samozřejmě levnější. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na tom, že pojedeme letos opět na Ukrajinu, tentokráte jižněji k rum
unským hranicím, to jsme ještě netušili, že to bude úplně jiný level proti loňsku. Start expedice byl stanoven na 29.6.2011, což byla středa. Na začátku nás bylo mnógo, ale nakonec se expedice zúčastnili tito cestovatelé:
Já a moje Jawa 350/634
Kaštan a jeho Jawa 650 Classic
Drobek a jeho Jawa 650 Classic
Gargamel a jeho Suzuki 800 Volusie
Fanta a jeho Honda 600 Shadow
Několik dní před startem jsem se dověděl, že mě osud zkouší, protože mě na 29.6. nejdříve obeslal pozvánkou k soudu /loňská nehoda, kdy mě srazil osel v plechovce/ a když jsem tomuto čelil omluvou u soudu, tak mě nastrčil promoci mladšího potomka, což jsem již obejít nemohl a tak jsem byl rozhodnut kluky dojet o den později. Naštěstí mě Fanda potěšil tím, že pojede se mnou, protože mu 30.6. lépe vyhovuje. Zbytek vyjel dříve a poflakoval se někde po Čechách a Slovensku. Což můžeme považovat za nultou etapu cesty.
1. den - 30.6.2011
Já a Fanda vyrážíme od Kauflandu v Chrudimi v 7 hod. ráno a naším cílem je Zemplínská Šírava, kde se máme sejít k Láďou,Pavlem a Drobkem. Stav mil Fandova stroje je 27 009 mil. Je před námi přes 600 km a počasí vypadá slibně, na cestování na motorce akorát. To jsem si však jen myslel. Protože jsme oba nekuřáci a nejsme závislí na kofeinu jedeme bez přestávky až do Olomouce, kde zastavujeme u Globusu koupit nějakou vodu, natankovat a vyprázdnit útroby, které mě posledních asi 20 km pořádně popoháněly. Jedeme dál a zastavujeme v Rožnově pod Radhoštěm, kde dáváme držkovou polívku, která byla avízovaná na ceduli a té jsme nemohli odolat. Právě začalo pršet a tak jsme mysleli, že přes oběd déšt ustane, ale mýlili jsme se. Přestal jen na chvilku a když jsme vyjeli kousek za město spustili se stavidla jak když se protrhne hráz. Nemělo cenu ani navlékat nepromoky, protože během chvíle byla na silnici ře
ka a tak jsme jeli a jeli a vody nebylo konce. Nakonec jsme jeli v dešti asi 100 km a když konečně ustal byli jsme již hluboko na slovači a než jsme dojeli na Šíravu, tak jsme zase uschly. Jeli jsme přes Olomouc, Makov, Poprad, Prešov a Košice. Kluci prý budou v prvním kempu a tam jsme je taky našli, resp. oni našli nás a tak jsme se ubytovali v chatě, kde kluci spali již včera a zašli na večeři do místní nálevničky a dali nějaký ten Šariš. Kemp zel prázdnotou a ty tam jsou doby, kdy byla Šírava obležená rekreanty. Jak jsem říkal, všichni jsou v Chorvatsku. Chlapci nám povyprávěli, že byli u Koyščáka, který je ubytoval na ramči a zbaběle utekl do práce, takže loňská vánice se nekonala a šli brzo spát. Kluci totiž vyjeli již v úterý a Drobek je ve středu dojel na Makově. Šariš nebyl špatný /ne jak za komančů, kdy to ordinovali jako projímadlo/ jen Pavel prý v noci sral , že mu nafackovali i dveře od hajzl
u.
1.den - 1.7.2011
První den kompletního týmu začal ranním balením věcí na chatě a zaplacením 7 eur za noclech, který jsme nechali na stole v chatě, kterou jsme ani nezamykali a odjeli. Prostě nám majitelka důvěřovala. Zřejmě na ní chlapci včera udělali dojem. Na hranici nás čekalo nějakých 50 km. Všichni jsme si po loňské zkušenosti připravili 10 doláčů jako vstupenku celníkům, ale byli jsme mile překvapeni, že nic nechtěli. Pavel děvčici v okénku dal čokoládu a ukrajinský celník-takový medvěd se začal rozplývat nad Jawkami tak, že si ani nevšiml, že mám propadlou zelenou kartu, což jsem si ale všimnul já, když jsem mu jí podával, ale dělal jsem jako nic. Letos se nevyplňovala ani stupidní bumáška při vstupu a tak jsme po obvyklých dotazech jestli vezeme zbraně drogy a pod. projeli na UK. Za čárou jsme proměnili nějaké koruny za hrivny a vyrazili směrem na cíl naší dnešní cesty, což je vesnička Sokirnice, kde
máme z ČR domluvené ubytování a kde nás čeká Máša, kterou jsme nikdy neviděli a ona neviděla nás. Chudák. Projeli jsme Užgorodem, Mukačevem, kde jsme se zastavili na hradě a dál pokračovali směrem na Chust. Po cestě jsme zastavili v jedné vesničce, kde byla u cesty hospůdka, bohužel zavřená, ale místní obyvatel nás poslal nedaleko, kde je pěkná hospůdka, kde prý i dobře vařej. Při zastávce jsme koukali na stádo kravek, které šli po silnici a auta za nimi pomalu popojížděli a čekali až někam odbočí. U nás by se všichni řidiči posrali a troubili by jak blázni a volali policajty ať s tím něco udělají. Tady nic. Nejsme trochu moc vystresovaný nebo uspěchaný? Dojeli jsme k pěkné hospůdce, kde bylo krásné venkovní posezení a tak jsme si dali šašlik v naději že se pěkně najíme, ale není všechno zlato, co se třpití. Hospoda pěkná , ale obsluha na nic. Přinesli nám jídlo, ale žádný příbor a ně
jak nereagovali na naše významné pohledy a tak jsme vytáhli svoje nože a najedli jsme se s nima a jeli dopryč. Bez problémů jsme dorazili do Sokirnice, ale najít čp. 192 bylo těžké, protože každý 10-tý dům měl číslo a navíc byla vesnice dost dlouhá. Zastavili jsme před restaurací, která vypadala jako nějaký hrádek a byla dost nóbl. Před hospodou byl pravd. majitel s Mercedesem, kterého jsme se zeptali a on nasedl do vozu a dovedl nás až před dům. Z domu vykoukla drobná černovlasá dívčina, která se představila jako Máša a koukala trochu vyjeveně. Chudák asi čekala, co to k ní přijelo, co to máma domluvila. . Při pozdějších rozhovorech z ní vlezlo, že opravdu měla obavy a že nebyla moc nadšená z naší návštěvy. Motorkáři zde moc nejsou a asi nemají ani moc dobrou pověst. Asi ani nečekala, že přijede pětice strejců s průměrným věkem 50 let, o které se má příštích pár dnů starat, jak slíbila
matce. Představili jsme se a z praktických důvodů přešli hned na křestní jména a tykání. Překonala prvotní šok a vzala kosu s tím, že poseká trávu tam, kde si dáme motorky, aby jsme nešlapali ve vysoké trávě. Samozřejmě jsme jí kosu vzali, aby nás s ní nevyhnula a taky, že si to posekáme sami. Zaparkovali jsme motorky a šli dovnitř do poměrně pěkného rod. domečku. kde jsme si vybrali spaní. Kaštan štrachající každé ráno s kafovým absťákem po domu šel do obyváku. Já s Pavlem do pokoje na rozkládací gauč a Drobek s Fandou dělali několik dní manželata v ložnici. Máša měla s Lucou svůj pokoj a kuchyň navazující na obyvák byla přístupná všem. Po natahání každý svého bordelu jsme vyrazili na pivo do oné nóbl restaurace. První jsem šel já s Kaštanem a Pavlem s tím, že za námi dorazí Fanda s Drobkem. Na motorce to nepřipadalo tak daleko, ale pěšky to byl pořádný kus. Došli jsme do restaur
ace, kde jsme se posadili ven pod přístřešek právě v době, kdy začalo pršet. V tu dobu byl Drobek s Fandou na cestě a před deštěm se schovali do místního baru s tím, že dají pivo a po bouřce nás dojdou. Když přestalo měli rozpité pivo a tak prý dopijou a půjdou. Jenže člověk míní a počasí mění. Přišla druhá bouře a tak kluci skončili v baru a my v restauraci. Oni potom šli domů, kde chudinka Máša ještě s dvěma kamarádkama dělali večeři a chlapci si společnost tří děvčat pochvalovali. My jsme jich však měli na očích mnohem víc, protože venku nám byla zima a tak jsme se zeptali, jestli můžeme jít dovnitř. Ochotně nás v našem vandráckém oblečení vpustili do sálu ve stylu Ludvíka nějakého, protože zde byly polstrované židle jako na zámku a všude připravené prostírání jak na slavnostní hostinu. Mimo to zde bylo množství načinčaných holek kolem dvacítky, kteří zde měli nějaký závě
rečný večírekškoly. Dali jsme si nějaké to pivo a samozřejmě šašlik, který nám přinesli pro nás v nezvyklé podobě, tj. na jednom talíři opékané brambory, na druhém maso a na třetím všude přítomný salát, tj. zelenina. My zvyklí z české hospody se vrhnout na talíř, který ti strčí pingl pod nos a tak já jsem se dobýval bramborama k masu a Pavel masem k bramborám. Na chudáka Kaštana tak zbyla jenom tráva. Naštěstí jsme zjistili, že je něco divného a i pingl nám lehce naznačil, že jsme blbci a tak jsme si to rozdělili na talíře a bleskově sežrali, protože to bylo moc dobré. Za rytmu ukrajinského bigbítu jsme pozorovali cvrkot na sále a Kaštana napadlo ochutnat UK vodku. Po chvíli jsme se dali do řeči s krásnou černovlasou Nelou, která si s námi sedla a navzájem jsme se vyptávali na běžné věci, aby jsme zjistili, jak zde žijou. S přibívajícím časem a možná i hladinou jsme odbourali komunikační ba
rieru a já jsem si vzpomínal na ruská slova, že by ze mě baba ruštinářka měla radost, že mě přece jen něco naučila. Najednou se Kaštan vytratil a my tam zůstali s Pavlem sami. Až doma jsme zjistili, že šel chudák domů s přesvědčením, že ten dům nikdy nenajde a sám dojde až na Krym. Osud však vedl jeho kroky neochvějně k domu a Kaštan měl z toho, že trefil, dětinskou radost takových rozměrů, že nechtěl ani roztahovat svůj gauč a lehl si na zem s tím, že mu to stačí, hlavně že trefil domů. My jsme s Pavlem dopili ,zaplatili útratu asi půl ukrajinského platu /to jsme ještě netušili, že minimální mzda je na UK na naše asi 1700,-Kč a bez nejmenších problémů došli přesně k domu, kde bylo zamčíno, protože za Kaštanem zamkli asi s tím, že když má takovou radost, že došel, tak my jsme se určitě ztratili a už nikdy nepříjdem. Všude byla totiž tma jak v prd...Ráno nás vzbudil Kaštan mající tradi
ční kafový absťák a venku chčije. První otevření oka bylo divný, místo mojí drahé manželky koukám na plešatýho funícího chlapa. No za týden jsem si zvykl. Snad mě nebude doma chybět. Chachacha.
3. den 2.7.2011
Ráno tedy sedíme, kecáme, „očucháváme“ se s holkama a hledáme co nejschůdnější kombinaci češtiny, ruštiny, ukrajinštiny a slovenštiny, aby jsme se domluvili. Docela nám to jde. Je vidět, že Máša byla asi půl roku u nás. Doufáme,že přestane pršet, aby jsme mohli vyjet alespoň odpoledne. Pouštíme DVD Kabátů, prohlížíme bydlení. Zjišťujeme,že ukrajinci dělají vše tak, aby to fungovalo, na estetiku tolik nedbají, hlavně aby to vyšlo levně a dalo se to lehce opravit. Proto asi mají veškeré vedení po zdi, žádné zasekávání. Plynová trubka vede mezi domy vrchem a je jakousi součástí takových pergol u domu, na kterých roste víno. Je to skoro u každého domu. Obědváme včerejší večeři což je zelný závitek s náplní rýže, hub a koření, něco jako naše plněné papriky, je to dobrý. Začíná se lepšit počasí, snad vyjedem. Holky navrhly, že pojedem do Mukačeva do motobaru a podívat do města a pak,
že by jsme mohli jet ještě na Užgorod. S Mášou jako průvodkyní jsme počítali a tak jsme jí vezli helmu a nějaké motooblečení, ale s Lusou jsme nepočítali. Přes nějakého kamaráda sehnala po telefonu helmu, kterou si vyzvedne po cestě v Chustu. Vyrážíme. Máša jede poprvé na motorce, Lusa prý už někdy jela, ale nikdy ne tak daleko /cca 70 km/ V Chustu stojí kamarád s helmou a tak už nemusíme mít obavy, zda nebude mít někdo z policajtů problém. Nikdo z ukrajinců však helmu nevozí nebo jen vyjímečně. Dojeli jsme do Mukačeva, kde jsme prošli centrem města, po cestě vyměnili nějaké peníze /doláče nebo éčka/ v lepším kurzu než na čáře. Došli jsme do restaurace Traktir, což je místní motobar, kde jsme byli jako motorkáři jen my. Hospoda je moc pěkně udělaná, kde místo barových skříněk jsou části dřevěných soudků, na zdi visí osvětlený Instrouš a v zemi je jako v rakvi pod sklem nějaký motocy
kl z padesátých až šedesátých let, který jsme ale neidentifikovali, částečně proto, že sklo bylo značně ošlapané a motorka byla vidět je zvrchu. Dali jsme si nějaký gáblík a holky měli první problém s tím, když jsme za ně zaplatili. Útrata byla po rozpočtu na pět asi jako dýško v český hospodě. S lehkými obavami jsme šli pro motorky s představou jestli nepůjdem na maršutku, ale stáli tam tak, jak jsme odešli. Vyjížděli jsme po výpadovce na Užgorod, kde je velká křižovatka, kde má místní policie stanici, což jsme nevěděli. Jako po celé UK jedeme předpisově a sledujem provoz. Nemohli jsme tedy vidět četníka, který uvidivše kolonu motocyklů uzřel, že jechají innostranci a mohl by získat nějaký bakšiš, běžel zběsile zleva po schodech a mával . Pavel, Kaštan a já jsme projeli, aniž jsme si něčeho všimli. Drobek s Fandou, kteří jeli kousek za námi ho už viděli a tak zastavili, Fanda za křižov
atkou. Druzí dva skočili do Octavie a s majákama valili za náma. My jeli pomalu a tak nás dojeli po chvilce, předjeli, vyskočili a chtěli po Pavlovi a Láďovi doklady. Jak zastavili, tak jsem si uvědomil, že mám papíry v tankvaku a tankvak v Sokirnici. Měl jsme jen naši OP a náš ŘP. Lehce mě zatrnulo, ale po mě nic nechtěli. Říkali, že jsme nezastavili na signál a ať jedeme za nimi. S doklady v kapse nasedli a jeli zpět na stanici a my za nimi. Zde už byl Drobek, kterého stáhli mezi tím o 300 hriven. Chtěli 500, ale Drobek prý víc nemá. Fandovi vyhrožovali protokolem a pondělním soudem/byla sobota a oni mysleli, že jedem domů/. Jak jsme zastavili, tak se do nich holky pustili, což četníky dost překvapilo, protože netušili, že s námi jedou ukrajinky. Máša začala telefonovat na “ Horkou linku“, což je něco jako u nás inspekce a jejiž číslo mají napsané na autě. Pavla chtěli vzít také nahoru, ale bez Máši, c
ož zase on nechtěl, protože jim řekl, že je to naše překladatelka. Po rozhovoru, kterého jsem se já neúčastnil, protože po mě nikdo nic nechtěl a já i dělal, že tam nejsem, protože jediný bych jim mohl zavdat příčinu, protože jsem neměl doklady a byli by na koni. Jenže oni byli tak nalitý, že počítat do pěti jim už dělalo potíže a tak jsem jim z počtu nějak vypadl a nebo mysleli, že když jedu na Jawě jsem buď chudák nebo Ukrajinec. Do dněška nevím. Největší obavy měli z Máši, která telefonovala a oni se ptali kam volá, Pavel jim řekl na tu linku a na ambasádu. Začali mít strach a tak veškeré doklady vrátili, Drobkovy dali těch 300 hriven a urychleně nás hnali pryč. My jsme nasedli a jeli radši domů. Přeci jenom jsem byl bez dokladů nejistý a taky jsme se dost zdrželi a nestačili by jsme dojet domů za světla, což není na UK právě bezpečné, protože v noci ne každý svítí a nějaký koňský potah
y nebo krávy či psi nesvítí vůbec. Po cestě domů jsme potkali ještě asi 3 kontroly, ale nikdo nás nestavěl. Dojeli jsme domů, kde jsme v obyváku kecali, pouštěli holkám DVD z loňského gruzavíku a popíjeli kvas s rumem přivezeným z domu. Holkám se to líbilo a ježdění na motorkách ještě víc. Kdypak se jim to stane, že projedou na motorkách místa ,kam se sami nedostanou a kam ještě před nedávnem ani jet nemohli, protože na cestu mimo okres nebo rajón museli mít povolení. Postupně jsme se vytráceli spinkat. Měli jsme první negativní zkušenost s místní policií, ale věříme, že to byla vyjímka.

4. den 3.7.2011
Den začíná tím, že Kaštan zjištil, že má rozpadlý zadní tlumič, stejně jako vloni. Prostě japonský fajnový tlumič není na UK silnice stavěný. Zatímco jsme zjišťovali, zda má Máša v místní dílničce nějaké nářadí a hlavně svěrák, Fanda motající se v kuchyni uvařil s Mášou hrnec boršče. Nevím, kdo to bude jíst, protože já ho nemusím, ale ochutnal jsem ho a Kaštan ho nejí vůbec. Našli jsme pořádnýho Yorka a smontovat tlumič dohromady již máme zkušenost i v horších podmínkách. Jenom máme obavy, jestli vydrží další cestu, závit je již ve stavu ubohém. Zbytek dopoledne trávíme nadáváním na počasí a kecáním. Po obědě-boršči jsme se rozhodli, že přece jen vyjedem i když počasí vypadá všelijak, doufáme, že nezmoknem, ó jak jsme se mýlili. Cíl dnešního dne je Siněvir, což je jezero ve výšce 1000m nad mořem a po cestě zastávka v Koločavě, kde jsme chtěli pozdravit Natálku s Va
lerijem a ukázat holkám, kde jsme byli vloni, protože tam ani jedna nebyla. Jen jsme ujeli pár kiláků, začalo pršet a už jsme se deště nezbavili celý den. Dojeli jsme na Koločavu do Četnícké stanice, kde jsme byli ubytovaní vloni. Samozřejmě zde bylo hodně Čechů. Pozdravili jsme se s majiteli a pokecali u polívky s motorkáři z Čech, které předchozí den chytli četníci v Mukačevu / dřív než my, proto se namlsali a stihli ožrat/. Obrali je o těžké peníze. Je to jeden z důvodů, proč na UK moc Čechů nejezdí, je to škoda pro samotnou Ukrajinu. Předali jsme jim pár postřehů z našeho loňského pobytu a oni nás šli doprovodit při odjezdu k motorkám. Dost čuměli, když viděli moji třindu a nešetřili obdivem. Vyrazili jsme na cestu k Siněviru, samozřejmě v dešti, jak jinak. Dorazili jsme na parkoviště, kde je jakási vrátnice, kde vybírají vstupné za cestu nahoru k jezeru. Jako všude je běžné, že nedostanet
e žádnou vstupenku, jen zaplatíte poplatek. Vyjeli jsme po poměrně pěkné asfaltové cestě podél potoka, který teče z jezera přes množství dřevěných minisplávků a byla by to i krásná procházka, nebýt vytrvalého deště. Jsme už všichni mokří a tak nám to už snad ani nevadí. Horší je, že s přibívající nadmořskou výškou a blížícím se večerem klesá i teplota. Vyjedem na kopec, kde je krásné horské čisté jezero kolem kterého vede cesta lesem o délce cca 3 km. Byla by to také krásná procházka, na kterou by nás holky určitě vyhnaly, ale i ony uznaly, že na to právě není vhodné počasí. Udělali jsme si nějakou fotku, podívali na vor, kterým vozí turisty na druhou stranu, kde je nějaká kaplička nebo zvonička. Otáčíme a jedem zpět. Máme před sebou asi 100 km a chtěli by jsme dojet za světla. Cesta je hrozná, protože jestli byla loňská cesta rozbitá, tak letos je rozmlácená a ještě díry plné
vody, takže je těžké se dírám vyhnout a vidlice šli asi tisíckrát nadoraz a my se v duchu motorkám omlouváme a soucítíme s nimi. Musíme je doma odprosit. Musíme obdivovat hoky, protože jsou mokrý, zmrzlý, ale nadšený. Dnes má Kaštan padací den. Přijel na benzinku, kde byl na zámkovce vylitý nějaký olej nebo nafta a při zastavování u stojanu poslal motorku i s Lusou na zem. Naštěstí se nikomu nic nestalo a jen lehce utrpělo Kaštanovo ego motorkářovo. Ale stejný pocit by měl asi každý z nás. Druhý pád měl už doma, kdy se svlékal jako had z mokrých hadrů a říznul sebou na zem. Prostě padací den. Svlíkli jsme ze sebe promočený hadry a boty, z kterých při zmačkunutí pryštila voda jak z fontánky. Máša zapnula topení a jali jsme se sušit. Bylo nám, jasné, že to nemůže do rána uschnout ani z poloviny. Než jsme se přebalili byli již holky v kuchyni a dělali večeři. Děsně rychlý. Za chvíli na stole
stál ohřátý boršč a opékané brambory s nějakým dresingem a salát. My jsme na oplátku uvařili grog, který však Máša vzhledem k půstu nemohla a tak jsme ho vypili sami s Lusou. Nikdy to nepila, ale moc jí to chutnalo. Bylo už dost hodin a tak jsme ani nikam nešli a večer jsme pojali jako křest nových motorkářek, protože vzhledem k počasí a hrozné cestě to opravdu křest byl. Pavel jim věnoval dvě trička, které měl připravené pro členy expedice, kteří nakonec nejeli a z čehož byli paf a hrdě si ho oblékli. Kdejaký UK motorkář jim ho bude závidět a jak jsme se přesvědčili další dny , záviděli nejen motorkáři. Postupně jsme se vytráceli do svých postelí s tím, že zítra nikam na motorkách nepojedem, protože ze všeho kapala voda.
5. den 4.7.2011
Dnes je to den bez motorek. Stejně jsme chtěli vyzkoušet zdejší hromadnou dopravu a to maršutky. Je to na první pohled chaotická, ale fungující doprava. Jedná se o malé autobusy, které mají svoji určenou trasu podobně jako naše linkové autobusy a pak jsou ještě ty, které jedou nepravidelnou trasu vlastně na přání cestujicích resp. asi prvního. Nejdete nikam na zastávku, ale jen před dům a když jede maršutka, tak mávnete a když zastaví zeptáte se kam jede. Buď s ním jedete celou cestu, nebo kousek ,nebo počkáte na další. Platíte až při vystupování tolik, kolik jste ujeli. Lusa dnes prodává na tržnici sekáč a tak jsme se rozhodli jet za ní, podívat se na trh a projít město Chust, což je asi 30 nebo 40ti tisícové město. Vyšli jsme před dům, Máša mávla na maršutku a jeli jsme do Chustu, kde jsme přešli na nějaké náměstí odkud jsme jeli dalším dost rozhrkaným autobuskem do vesnice, kde Lusa prodávala
. Jmenovalo se to Nižnyj Salisče. Do kopce jsme mohli klidně vystoupit a jít vedle autobusu nebo mu zatlačit. Jednička se s tím poprala statečně a dostala autobusek nahoru, což jsme ani nedoufali. Jen jsme věřili, že lépe brzdí než jede, když se řidič vydal z kopce dolů. Prošli jsme tržiště, kde nás Kaštan přečural a koupil jediné tričko, které bylo celé červené a na něm byl žlutý nápis CCCP. Všichni jsme mu ho záviděli, bylo ale jediné a ještě nebylo na nás pořádné chlapy, protože to bylo L a tak bylo jen na něj. Zde nás Lusa překvapila s tím, že pro nás dojednala exkurzi do místní výrobny sýrů, která byla hned za tržištěm. Po zaplacení nějaké, pro nás směšné ceny, jsme vyfasovali bílé pláště, takže jsme byli jak doktoři a šli za vedoucí, která nám vše vysvětlovala a ukazovala. Máša nám vše překládala do té naší domlouvací směsice jazyků. Vše se dělá z mléka ručně dojené
ho od krav z okolí, které se od jednotlivých majitelů sváží sem a zde se za pomoci technologie staré několik set let ručně zpracovává. Jako aktivátor se používá obsah žaludku telat, žádná chemie. Po zhoustnutí to holky ukrajinský plní ručně do takových tubusů a prokládají jakýmsi pletivem, aby z toho byly malé bochánky, každý jiné váhy, vše jen přibližně. Pak sýry putují do lázní ze slaného roztoku, kde se máchají a zrají dole ve sklepě, vždy tak dlouho, jak je třeba. Podle toho je sýr měkký, polotvrdý nebo tvrdý. Velkou radost nám udělala ochutnávka sýrů, která byla pro nás připravena ve sklepě , kde ležely bochánky, ale taky sýry jak kola od vozu. Na talířkách byl připraven nakrájený sýr měkky, polotvrdý a tvrdý a ještě malý ovčí nebo kozí, už si nepamatuji, ale jako správní češi jsme sežrali všechno a zapili to připraveným červeným vínem. Kdyby nás tam zavřeli s bochníkem c
hleba a bečkou piva, tak by jsme už nikam nejeli. No nestalo se tak a tak jsme po prohlídce už i s Lusou, která zbalila stánek/trh již končil/ . Samozřejmě jsme si všichni koupili nějaký bochánek sýru s tím, že ho převezem domů i když se to nesmí. Jeli jsme Maršutkou do jedné vesničky, kde snad všichni pletou věci z proutí a to od obyčejných košíků přes houpací křesla až po celé sedací soupravy. Opravdu krásné věci. Nebýt zde na motorce, určitě by jsme něco každý domů zakoupil. U nás by to stálo nekřesťanské peníze. Vrátili jsme se do Chustu, kde jsme prošli kus města. Šli jsme k Luse domů, kde chtěli holky uvařit takový pozdní oběd. Po cestě jsme se stavili v obchoďáku Barva, což je takový náš globus nebo podobné OD, ale je zde daleko kvalitnější zboží, ne ty sračky z Evropské unie. Vrhli jsme se všichni na sýry a klobásy, které byly jedinečné. Lusa bydlí v přízemním domečku a stará
se o starou babičku a bratra a to již od 12 let. Má taky počítač a tak jsme se snažili stáhnout fotky na přenosný disk, který měl Pavel, ale povedlo se to jen částečně. Chyběl nám správný kabel. Během toho hoky upekly spodky kuřecích stehen s bramborovou kaší a nezbytným zeleninovým resp. zelným salátem. Tolik zeleniny normálně nesním za rok, co tady za týden. Bylo to moc dobrý. Mají úplně jiné koření než u nás a proto to i jinak chutná. Po jídle nás holky vytáhly ještě na prohlídku městem, kde nám ukázali české náměstíčko, které postavili a také tam bydleli jen Češi. Je to moc hezký, ale už tam naši nejsou, možná nějací potomci. Celí ušmajdaný jsme došli pod zříceninu hradu, kam jsme již odmítali vyšlapat, protože jsme motorkáři a ne turisti. Snažili jsme se vysvětlit, že motorkáři jezdí na motorkách a pěšky chodí maximálně 100 metrů od mašiny a zpátky. Máša se nás snažila p
řelstít, ale byli jsme ve střehu a došli jsme jenom pod kopec, kde byla restauračka. Zde jsme dali pivo a kafe a protože bylo dost hodin domlouvali jsme se na cestě domů. Přijel za námi místní motorkář, Lusy kamarád, který s námi pokecal a protože jsme měli strach, že je dost hodin a nebyli jsme jistí, že ještě nějaká maršutka pojede nabídl se náš nový známý, že nás odveze mikrobuskem, když mu dáme na benzín. Odjel motorkou a vrátil se starším WV Transporter ještě s motorem vzadu, který měl upravený na převoz více lidí dodatečně namontovanou řadou sedadel. Přijeli jsme zpět do Sokirnice a využili jsme toho, že on pojede s Lusou zpět do Chustu a tak nás vyhodí u zdejšího baru, kam tedy nemusíme šlapat pěšky, když jsme dneska celí ušmajdaný. Přemluvili jsme i Mášu, která se přiznala, že zde od střední školy nebyla. Prostě na to nemá. V baru seděla nějaká pětičlenná omladina a pak dvojice star
ších, jinak bylo prázdno. Sedli jsme si dali pivo a poslouchali místní muziku z muzikboxu. Nutno říci, že třeba skupina Druhá řeka je fakt pěknej melodickéj bigbít, který by jsme chtěli na naše dívko s letošníma fotkama. Máša nám ho slíbila. Po pár pivech a vyhodnocení dnešních zážitků jsme šli spát.
6. den 5.7.2011
Vstáváme a opět prší. jeden by se z toho po..... Chtěli jsme jet dneska na Solotvinu, což jsou solné jezera, ale nevíme zda přestane pršet. Hadry snad uschly, ale boty jsou ještě vlhký. Využíváme chvilkové přestávky v dešti a jdem na místní trh. Díváme se, co zde prodávají a obdivujeme náklaďáky plně naložené poštípaným dřevem, které je naskládané na korbě jak došky a opravdu jim to nepadá. Všechny náklaďáky jezdí na plyn a mají většinou mezi kabinou, nebo pod korbou červené dlouhé plynové bomby. Sledujem ženský, které
přijedou na kole do trhu, tam jí chlap ze Zila hodí na rám jeden nebo dva pytle s obilím a ona ho tlačí domů. Chtěl bych vidět český holky. Poslali by nás někam. Některé to doma shodí a jedou znova. Po obědě se počasí lepší a tak vyrážime kolem 14 hod. do Solotviny, kde chceme přespat. Holky jedou s námi. Manžel Mášiny kamarádky tam provozuje kemp, kde se ubytujem. Po cestě stavíme u minerálních pramenů, kde do připravených lahví natáčíme minerálku. Jak jsou většinou tyto minerálky hnusný, tak tahle je úplně jako naše sodovka. Napít se přímo ze zdroje je opravdu osvěžující a pěkně studený. Stojí 10 kopějek jeden litr, což je asi 22 haléřů. Platímě několik podložek, jak jsme pojmenovali všemožné drobné , které máme po kapsách a jedem dál. Dále jsme zastavili v lázeňském městečku, kde je taky tržnice, což procházíme, ale téměř nic nekupujem. Kaštan chtěl kůži, ale mají to zde drahý.
Zde je už vidět, že je to komerce jako třeba u nás. Jsme skoro na rumunských hranicích, což zjistil Kaštan s Lusou, kteří za námi někde špatně zahnuli a zastavil je rumunský voják. Otočili se a po chvilce nás našli. Po cestě jsme měli drobný problém s tankováním, kde nám nechtěli pustit stojan a chtěli nejdřív zaplatit a pak tankovat, jak je místním zvykem. Vyřešili jsme to tím, že jsme odjeli k jiné benzínce a tam to šlo. Bez dalších problému, za občasného deště jsme dojeli do Solotviny, kde jsme projeli kolem solných jezer až do kempu, kde jsme se měli ubytovat. Solné jezera jsou takový rybníky, kde je většinou přístup jen z jedné strany kde je kemp a břeh okolo je zarostlý. Jezera jsou různě velkí a různě slaná. Jsou zde i bazeny, většinou pro VIP, kde je voda nějaký způsobem přivedena. Dorážíme do kempu, kde se ubytováváme v minichatkách pro dva a pro tři lidi. Berem jednu dvojku pro holky, j
ednu pro Kaštana a Pavla a jednu trojku pro zbytek. Při příjezdu se k nám hned hlásí dvojice UK motorkářů. Motorkář je zde jako v celé UK téměř úkazem a tak jsme byli středem pozornosti. Pozvali nás hned k sobě do kempu, kde je prý i diskotéka a chtějí si s námi popovídat. Dali jsme si pivo a čekáme, co holky uvaří k večeři. Drobek s Fandou opekli i nějaké buřty, které jsme nakonec snědli k snídani. Večeře od holek byla kukuřičná kaše hustě posypaná tvrdým sýrem a politá sádlem se škvarkama. K tomu bylo něco jako naše lečo. Bylo to výborný, ale doma bych si to asi nedal. Chtěli jsme ale jíst tak, jak běžně jedí na UK. Biftek nebo řízek si můžeme dát všude. Bylo to strašně sytý, nemohl jsem to ani dojíst. Pak jsme šli za motorkářema do jejich kempu. Čekali nás ti dva kluci, kteří byli z Užgorodu a jeden od Kijeva. Ten měl doma dvě kejvačky a chlubil se jejich fotkama. trochu jsem mu zkritizoval
nějaké neoriginál díly, ale jinak pochvala. Měl je zjevně rád. Při družném hovoru, kdy jsme se nasmáli hlavně když jsme fotili Pavla,kterému dlouhovlasý kluk z Užgorodu přehodil svoje vlasy přes pleš a my viděli, jak by vypadal Pavel s vlasama. Při hovoru jsme se dozvěděli nejen jak na policajty, ale i to, že ve stotisícovém Užgorodu jsou dva motorkářské kluby jeden o 5 a druhý o 6 členech. U nás je rádobymotorkář každý zbohatlý podnikatel nebo blbec.Nebo obojí. Holky nám hrozí, že budeme muset s nima tancovat až do rána. Asi nás někdo nadpozemský vyslyšel, protože když jsme přišli z venkovního posezení s bajkerama, jak si zde motorkáři říkaji dovnitř do baru, tak asi po 20 minutách přestali hrát. Mohli jsme si alespoň nerušeně povídat a taky jsme se s Pavlem pěkně natlemili. Psal nám Wilík SMS, jak se máme. My jsme mu odepsali, že je zde pohoda a že se už nevrátíme, ať se postará o naše manžel
ky. Večer pohoda, jenom to pivo bába snad nabírala z kbelíku, protože nemělo žádnou pěnu. Trochu se to protáhlo a někteří - ti kuřáci, šli spát až za svítání. Svět je malej, potkali jsme zde i dvojici z Brna.
7. den 6.7.2011
Máša nás budí o půl 10. Samozřejmě drobně prší. Z koupání nebude nic. Stejně jako včera je hnusně a voda jako led. Včerejší nabídku bajkerů, že zatopí v bášni a pak můžem skočit do jezera jsme odmítli jednak proto, že jsme měli již nějaké pivo a mohl by se někdo utopit a taky proto, že by z toho mohl mít někdo infarkt. Přeci jenom věkový průměr naší výpravy jsem zpočítal na 50,2 roků. Po konzumaci zbytků od večera a nakrmení zdejších psích invalidů, jednomu psovi s předkusem takovým, že nemohl zavřít hubu jsme říkali Švarncnberk, oba měli polámané nohy a skákali po třech, jsme vyrazili na Centr Evropy, což je geografický střed Evropy, kde je takový památník. Fotíme se, prohlížíme pár stánků a také přijeli dva UK bajkeři, asi nějaký mafiáni, protože měli oba Goldwingy. Přestalo pršet a začalo lejt, tak jsme doběhli na Koliby, kde byl i muzej a tak jsme pojedli něco jako gulášo
vou polívku, dali si kvas a prohlédli výstavku všeho možného, jako staré psací stroje, telefony,foťáky a jiné věci upevněné na stěnách i stropě patrové dřevěné hospody. Když trochu umírnil déšť, tak jsme vyjeli zpět na solná jezera, protože Centr Evropy je na opačnou stranu než Chust. Zde jsme ještě něco nafotili, dali kafe a vyrazili do Sokirnice. Po cestě jsme se stavili v městečku Tačiv, kde má Máša krámek s dámskou módou a kosmetikou, který se snaží rozjet ještě s kamarádkou ale chybějí jim peníze na počítač a zboží, na což chce Máša vydělat u nás. Je ale vidět, že to má v hlavě srovnaný a že ví co chce a má nápady. Na úspěch obchůdku jsme si na místě připili kvasem. Městečko je to pěkné a zvláště centrum je z opravených a nově postavených domečků, pro nás neobvyklé architektůry. Po cestě, samozřejmě v dešti, se nám stala menší příhoda. Pavlovi, který jel první před
e mnou, spadla SPZetka a to na mostě, takže bylo štěstí, že nespadla do vody. Nejdřív jsem myslel, že na něco najel, ale viděl jsem na rotujícím plechu Ečko a když jsem se podíval na motorku viděl jsem, co upadlo. Naštěstí ji ani nikdo nepřejel. Nevidět jí , mohly být pěkné problémy, hlavně na čáře. Přijedeme domů a opět sušíme. U nás je prý už pěkně a tak doufáme, že pěkné počasí nás ještě letos zastihne, protože náš pobyt zde se krátí. Zatím venku leje jako sviňa a tak se nám ani nikam nechce, nemáme ani co pít a tak pijem čaj a kafe. Večer je poklidný, povídáme si o zážitkách, plánujeme kudy domů a také jsme od holek dostali malé dárečky na památku jako např. já tužku s píšťalkou, protože píšu kroniku, fanda dřevěnou vařečku jako nejlepší kuchtík a další si již nepamatuju. Brzo jdeme spát, včera jsme se moc nevyspali.
8. den 7.7.2011
Ráno vstáváme kolem půl 8. Je před námi poslední den v Sokirnici, čeká nás návrat domů. Samozřejmě se domů těšíme, ale zároveň se nám moc nechce. Uvědomujeme si, že budeme muset do práce a že nás čeká návrat do reality. Bude nám asi trochu i smutno, protože jsme poznali nové bezva lidi, které třeba už v životě nemusíme potkat. Zažili jsme týden, který se dá jen těžko popsat, ten se musí zažít. Vidíme ten rozdíl mezi lidmi, kteří ač poměrně chudí jsou spokojeni a sami se snaží s tím něco udělat a naší již zdegenerovanou civilizací, kde všichni jen něco chtějí, nadávají , ale sami se snaží maximálně někoho oblafnout. Je nám jasný, že ne všichni jsou takoví , jako jsme zde potkali my. Ránním úkolem číslo jedna bylo přišroubování SPZetky na Pavlově mašině. V dílně jsme našli celokovovou historickou el. vrtačku z NDR a několik rezatých vrtáků. Pavel má nerezovou desku pod číslem
a tak jsme měli obavy, zda se nám povede provrtat alespoň jednu díru na šroubek. Upnuly jsme ruský nebo ukrajinský vrták z dělové oceli do vrtačky, kterou měl Pavel strach vzít do ruky jestli neprobíjí. Nechali jsme jí ležet na zemi , zapnuly jí do zásuvky a čekali jestli nepolezou žížaly ze země. Nelezli a tak se Pavel odvážil vzít jí do ruky a vrtat. Vrták projel nerezdeskou jako by byla z hliníku. Ten rezavej vrták by si hravě poradil i s pancířem na T -34. Protože dnes je poslední společný večer, tak jsme se rozhodli, že uděláme večer nějaké grilování a postaráme se o to my, když o nás holky celý týden vzorně pečovaly. Máša dnes musí odpoledne zaskočit v Cafe baru v obchodním domě Barva, kde příležitostně pracuje. Ráno jsme se šli poprvé vykoupat do jezírka kousek za vsí, protože konečně neprší a svítí dokonce sluníčko, což je letos úkaz téměř nevídaný. Jdem pěšky a neustále se M?
?ši ptáme jestli to je opravdu kousek, jak říkala. Opravdu to nebylo daleko. Byly zde tři jezírka nebo rybníčky, z nichž jeden je vypuštěný, ale ve dvou je poměrně čistá a teplá voda. Hurá do plavek a do vody. Je vidět, že sem moc lidí nechodí. Není zde nic než nějaká prázdná PET lahev, jako všude. Po návratu domů jsme se oblékli jen tak nalehko a jeli s Mášou do její práce. Zde jsme si dali kafe a nakoupili nějaké věci na večer a to hlavně maso, zeleninu a pivo v petkách. Byly jsme domluveny s Lusou, že přijede a pomůže nám vybrat nějakou rybu pro Mášu, protože maso nesmí až do 12.7. Pavel s Láďou tam zůstali aby přivezly holky a my jeli napřed, aby jsme připravili vše na večerní grilování. Cestou nám lehce zatrnulo, když Fandova Honda najednou řekla dost a zastavila se. Po chvíli si naštěstí Fanda všimnul, že má otočený benzinový kohout, který prý nezavírá a má jej zapnutý stále na rezerv
u. Snad mu ho někdo z čumilů u obchoďáku otočil nebo nevíme, jak je to možný, takže mu došel benzín jen k rezervě, tak otočil kohoutem a motorka šla dál. Byla to úleva. Provizorní gril jsme udělali vykopáním díry do země na zahradě, kterou jsme překryly nalezeným drátěným roštem. Nakrájení zeleniny, naložení masa a celková připrava nám zabraly čas do jejich příjezdu. Kluci přivezly živý ryby a tak jsem se musel ujat jejich likvidace a přípravy k pečení. Pavel s Kaštanem ještě projeli s kamerou vesnici a mohli jsme se věnovat závěrečnému posezení. Vlastně jsme ještě opravovali Láďův druhý rozpadlý tlumič, ale to už je pro nás rutina. Nejlepší by bylo koupit tady nějaké tlumiče z Urala. Ty by určitě vydržely ne jak to japonský pozlátko. Večer jsme se domluvili na trase cesty domů. Pojedem přes Kováčovou u Zvolena, kde přespíme. Cestu přes Maďarsko jsme zavrhli a to i proto, že nám to nedo
poručoval ukrajinec, který bydlí již několik let u nás a jezdí touto cestou jako nejlepší. Jeden malý nedoraz jsme měli při grilování a to, že jsme neměli čím potírat maso. Pavel měl bleskový nápad, že by jsme mohli vzít kočku a potírat to s ní. Prý by to bylo i s muzikou. Máša tento skvělý nápad okamžitě zavrhla. Večer byl pohodový, povídali jsme si. Máša se přiznala, že z nás měla obavy, čekala bandu Keltů, kteří jí znásilní mezi dveřma a vyplení barák. Nečekala bandu pěti strejců i když holky byly celem překvapený, kolik nám je let, že by to ani jednomu nehádali. Místní chlapy jsou v našem věku hodně strhaný a to prý hlavně z chlastu. Prý můžeme kdykoliv přijet, máme u nich dveře vždy otevřený. Poseděli jsme asi do půlnoci a šli postupně spát.
9. den 8.7.2011
Dnes je poslední den na UK, čeká nás přechod hranice a noclech již v Kováčové u Zvolena. Dědci nemohou dospat a od 6 hodin chodí a balí. Vstáváme tedy všichni a balíme. Jde nám to rychle a tak v době, kdy normálně vstáváme, máme motorky již nabalený a jsme připravený k odjezdu. Holky prý pojedou s námi až do Užgorodu. Léta tam nebyly a tak se tam podívají a pojedou autobusem domů. Jsme rádi, protože budeme mít doprovod kolem policajtů- banditů v Mukačevu, protože musíme kolem nich projet. Vyrážíme kolem 9. hodiny a jedeme za krásného počasí jen nalehko. Motohadry jsme nabalili na motorky. Před Mukačevem zjišťujeme, že Kaštan nejede. Vracíme se do vesnice a tam stojí s prázdným zadním kolem. Zkoušíme neuspěšně spray na pneu. Marně. Bagáž dolů a kolo ven. Drobek veze náhradní duší a tak asi po hodince opět pokračujeme. Bez problémů jsme dojeli do Užgorodu, kde jsme zastavili na benzínce. Zde nás
čekalo rozloučení. Máša brečela a Lusa k tomu neměla daleko. Za ten týden si na nás zvykla a teď bude v domečku zase sama. Prostě se z nás stali kamarádi. Navíc to pro ně byl vyjímečný týden, protože tolik se asi zase dlouho nenacestujou a ještě k tomu na motorkách. Snad to Máše vyjde a přijede k nám za prací a budeme jí moci oplatit její pohostinnost. Ráno jí Pavel vyloženě vnutil peníze za pobyt, protože nic nechtěla s tím, že jezdili s námi a máma jí zakázala peníze vzít. Ještě nám chtěla vrátit neutracené peníze na nákupy. Nakonec musel Pavel dělat zlího a dal jí to s tím, že to má na počítač a že o tom máma nemusí vědět. Stejně jí to řekla, asi by měla hřích. Každy jsme dali 50 dolarů, což za ubytování, vaření a průvodce není nic. Dojeli jsme na hranice, což je kousek a zde jsme šli do mrákot, když jsme uviděli frontu před slovenskýma celníkama, která byla tak na 4 hodiny,
možná víc. Přes ukrajince to bylo v pohodě a hned. Naštěstí se k nám přitočil ukrajinský voják, který v meziprostoru organizoval provoz a nabídl nám za 20 euro, že nás protáhne k závoře. Stovku na každého je pohoda a stojí to za několikahodinové stání na sluníčku, protože se ani není kam schovat a pod jediným stromem bylo již plno. Dali jsme bankovku a už jsme stáli u závory. Po chvilce nás již probírají Slováci. Více než loni, ale ve slušnosti a v pohodě. Za celnicí na sebe navzájem čekáme a vyrážíme do Kováčové. Je hodně hodin a před námi moc kilometrů. Jedem v pohodě, jen na drobkově šestpadíně vypadl šroubek řadičky a ta mu odmítla řadit. To samý už měl před tím Kaštan a tak zastavujeme a Drobek dává nový šroubek. Prkotina. Do Kováčové dorážíme již za tmy asi kolem půl jedenácté a všichni vezem spolujezdce - vlka. Na poslední chvíli kupujem v kiosku vedle kempu lahváče, ubyto
váváme se za 10 euro, což je víc než loni a po umytí a pokecání jdeme spát. Jsme docela unaveni. Máme za sebou asi 600km, čáru a opravu kola. Docela náročný.
10. den 9.7.2011
Ráno vstáváme kolem 8, svítí sluníčko, je teplo, dáváme sprchu a balíme. Čeká nás asi 400 km domů. Jedeme jen nalehko. Po včerejšku nás ještě bolí prdele. Před Martinem jsme se roztrhli vlivem dopravy, kdy část jela jednou cestou a část druhou. V Martině na benzínce jsme se zase sjeli. Cesta je pohodová, ale už se těšíme domů. Přijíždíme po mnoha zastávkách kuřáků kafáků, kteří se vymlouvají na dřevěnou prdel, po 18. hodině domů. Přijeli jsme v sobotu, aby jsme se mohli v neděli trochu rozkoukat a připravit se na pondělní rachotu. Taky jsme to měli jako zálohu, kdyby se něco stalo . Naštěstí jsme to nepotřebovali.

Celkově jsme najeli asi 2550 km - dle Drobka
1015 mil dle Fandy,
což je přibližně stejné, Pavel s Láďou najeli ještě o něco víc, protože byly u Koyščáka.
Závady:
Kaštan - píchlé zadní kolo, postupně rozpadlé oba zadní tlumiče, povolená řadička
Drobek: upadlý šroubek u řadičky
Pavel: upadlá SPZteka
Já: upadlá pojistka čepu zadní stupačky - naštěstí jsem jí neztratil
Fanda: bez závad
Postřehy
Ceny jsou pro nás více než přijatelné, ne tak už pro místní lidi. Jejich minimální mzda činí v přepočtu asi 1700,-Kč, což je bída. Benzín stojí kolem 21 korun. Oproti loňsku jsou ceny trochu vyšší, ale nám to nevadí, protože je zase lepší kurz, takže náklady nám nevzrostly. Krajina krásná, lidi milí a vstřícní, mimo policajtů jsme se nesetkali s nějakým problémem. Ubytování bylo domácí, kdy se nám stane, že se o pět českých strejců starají dvě mladý holky. Poměry jsou divný, ale my k tomu směřujem taky, protože Máša jako ing. ekonomie nemá práci a snaží se postavit na vlastní nohy tím, že buduje krámek s kámoškou. Sama by to finančně nezvládla. Půjčky u nich téměř neexistují. Lusa má vystudovanou historii a ještě najakou theologii a prodává na trzích sekáč. Obě mají těžkej život, protože Máši táta je 15 let v na práci u nás, máma pět let a ona vystudovala vlastně sama. Dn
es je jí 26. Luse je 29 a od 12 je sirotek a stará se o bratra a nemocnou babku. Přitom vystudovala a ještě se snaží pracovat zadarmo v zastupitelství městské části Chustu. Ne jako tady, kde je to za peníze a zadarmo by to nikdo nedělal. Oni ještě věří, že bude lepší. K ještě lepším zážitkům nám chybělo jen to počasí. Na závěr děkujem motorkám za to, že nás nezklamali, ukrajinskejm holkám za starostlivost a našim za pochopení a toleranci. Tak zase příští rok.