Článek o první velké výpravě na Ukrajinu od Karla

Já se bohužel nemohl z technických důvodů zápasu s úředním šimlem zůčastnit, neb jsem vlastně tehdy jezdil na černo...takzvaně a vydrželo mě to docela dlouho...jinak bych se byl jistě také této krásné výpravy do naší zpřátelené slovanské země zůčastnil, tedy tady je ten článek z pera našeho nového předsedy clubu Karla Vodrážků...nuž a poďme konečně už číst...

   Expedice Ukrajina 2010
Nultá etapa : každý z domova k Českému Těšínu - cca 300km

Když jsem vloni na dotaz, kam pojedem příští rok, jen tak plácnul, co třeba na Ukrajina, nemohl jsem tušit, že se to tak rychle újme. Sešel se rok s rokem a je zde další společná expedice - tentokrát zatím největší v dějinách klubu a to nejen vzdáleností, ale i počtem dní ztrávených v sedle motorek. Když jsme někomu řekli, že v létě pojedem na Ukrajinu, měli nás za magory, když jsme řekli, že na motorkách, tak ještě za větší a když jsme řekli, že na čoprech a Jawách, tak už téměř volali Chocholouška. Termín startu byl stanoven na 30.6.2010.
Účastníci zájezdu:
Pavel a Míra - Suzuki 800 Volusie - Míra spolujezdec, navigátor a
účetní výpravy
Čajda - Kawasaki 900 VN
Fanda - Honda 600 Shadow
Jaryn - Yamaha 600 FZR - jediná silnice - asi 1. na Ukrajině
Kaštan - Jawa 650
Drobek - Jawa 650/chvíli/ pak Jawa 352/639
Karel - Jawa 350/634
První etapa směřovala z bydliště účastníků na ranč Míry poblíž Českého Těšína, kde někteří netrpěliví dorazili jeden i dva dny před startem expedice. Já jsem vyjel ve smluvený den tj. ve středu 30.6.2010 a od Kauflandu v Chrudimi kde jsem počkal na Fandu a společně jsme pohodovou jízdou vyrazili přes Svitavy, Olomouc směrem na Český Těšín. V době, kdy jsem vyrazil jsem měl na motoru své třindy najeto pouhých cca 1200 km po kompletní GO. Cestou jsme si kousek zajeli do Štramberku, kde jsme na náměstí s pomocí ochotného hlídače zaparkovali a šli na oběd do místní hospůdky. Po chutném obídku jsme pokračovali v jízdě na ranč. Příjemnou cestu za teplého slunečného počasí nám pokazila pouze zácpa před Mohelnicí. Nejméně dvoukilometrovou kolonu jsme někonec museli předjet středem vozovky, protože by jsme se uvařili nejen my, ale i naše stroje. Po příjezdu na ranč už na nás čekal Kaš
tan a Pavel. Ostatní měli dorazit ve večerních hodinách. Po osvěžující koupeli v bazénu a ubytování jsme vyrazili do místní hospůdky na osvěžení točeným pivem s tím, že zde počkáme na zbytek výpravy, protože stejně musí jet kolem. Zde jsme se dozvěděli, že Drobek má před Olomoucí problémy s 650-tkou, která odmítá jet dál a asi to bude problém většího rázu, protože se z motoru ozýva kovový zvuk. Nakonec pro Drobka přijel Jirka dodávkou a zbylí dva pokračujou v jízdě. Přijeli už téměř za tmy. Ze žalu nad ztrátou bratra začal Kaštan panákovat a tak bylo jasné, že to nedopadne dobře. Času máme dost, protože než přijede zítra Drobek na třindě, v pohodě se vyspíme. Smutný byl asi i Pavel, protože chudák dopadl nejhůře a lidově řečeno se ožral. Cesta domů byla úchvatná, protože jsem ho celou cestu držel za křídlo a rval ho na chatu. Jedna jeho snaha jít sám skončila parakotoulem do p?
?íkopu hlubokého asi 2m a silničním lišejem na čele a břichu. Také pantofle se ukázaly jako ne pravě vhodná obuv opilcova, protože mu pořád padaly a pomalu střízlivějící Kaštan mu je neustále nasazoval, ale marně. Nepomohlo ani to, že si před ním kleknul a prosil ho, ať zvedne nohu, aby ho mohl obout. Nakonec se nám ho rukou společnou podařilo dostat na chatu a Pavlík zde okamžitě usnul na lavičce. Starostlivý Míra / mamka/ ho přikryl a dal mu polštář pod hlavu. Nakonec ho ale zákeřně nacpal k nám do chaty, protože věděl, že bude celou noc vydatně chrápat. A taky chrápal. Hrdinou dne byl Drobek, který po příjezdu domů s 650-tkou v dodávce, celou bagáž přehodil na třindu, udělal běžnou prohlídku stroje a vyrazil bez spánku za námi. Dorazil kolem 9 ráno, kdy opilci ještě vyspávali a střízlivěli. Po několika dech. zkouškách Pavla jsme usoudili, že stejně dřív než po obědě vyrazit nemůžeme a ta
k jsme si udělali siestu v bazénu.
1. července 2010 - 2. etapa Český Těšín - Wieliczka - 165 km
Po obědě konečně můžeme vyrazit na cestu směrem do polského Bielsko-Biele a dál. Cílem je Slovensko, kde chceme někdo pod Duklou zakempovat. Člověk míní a okolnosti mění. Jízda po Polsku prostě zážitek. Polsko je snad jedna velká vesnice. Při dodržování předepsané rychlosti se vlečeme hodinovým průměrem snad jen 30 km. Strašný. Sotva skončí vesnice je po 200 m značka s max. rychlostí 50, vyjímečně 70 km/hod. a po pár metrech zase vjíždíme do vesnice. Navíc všude opravy silnic a semafory, objížďky a navíc nás navigace z neznámého důvodu tlačí stále severně, když chcem jet na jihovýchod. Po jedné několikakilometrové zácpě, kdy u stále popojíždějících motorek už začala vytékat z chladičů kapalina a my čekali, kdy se motory v obrovským vedru vydají do věčných lovišť, jsme zastavili u jednoho motorestu, kde jsme byli jediní zákazníci a tak jsme se rychle a chutně najedli. Zde jsme se
rozhodli přiblblou navigaci vypnout, jet podle mapy a taky padlo rozhodnutí, že na Slovensko nemůžeme dojet, tak zakotvíme ve Wieliczce, kde jsou solný doly a ty bychom mohli zítra prohlédnout a pokračovat dál. Po příšerně pomalé cestě jsme nakonec dorazili kolem 20.00 hod. do Wieliczky na centrální parkoviště, kde jsme zjistili, že chybí Čajda. Marná snaha mu volat na mobil. Nemá aktivovaný rouming, je to kůň. Také zjišťujeme, že tady snad ani není kemp a tak nám hlídač na parkovišti dohazuje známého s ubytováním v soukromí. Necháváme tam také vzkaz pro Čajdu. Ubytování v řadovce je super, máme dvě ložnice a a obyvák. Motorky jsou na zahradě za plotem a tak překousnem i cenu za osobu 12,5E.na noc. Vybalíme, něco pojíme a jdem na točený. Hospoda je prý nedaleko. Nacházíme jí. Sedíme venku před pěknou hospodou a zjišťujeme, že nemají točené. V Čechách a ani snad jinde na světě věc nemyslitelná. V
Polsku běžná . Všude jen „butylky“ v přepočtu za 40 Kč. Ozývá se Čajda z nějakého polského mobilu. Vysvětlujeme mu kde jsme a asi po půl hodině je Čajda na světě. Jenom v Podmokách si myslejí, že se Čajda ztratil na Ukrajině a tam ho sežrali vlci nebo ukrajinci. Pohromy se šíří rychle, zvláště v Podmokách, kde stačila zmínka, že se nám večer Čajda ztratil a už ho viděli jako mučedníka v hladomorně. Navíc se mu nikdo do konce expedice nedovolal. Vrátili jsme se z hospody a po pokecu v obyváku šli spát. Zítra snad bude cestování lepší.

2. července 2010 - 2. etapa Wieliczka - Solina - 230 km
Ráno se probouzíme opět do krásného slunečného dne. Balíme motorky s tím, že dojedem do Solných dolů, absolvujem prohlídku a pak vyrazíme vstříc ukrajinským hranicím. První šok nás čeká u muzea, kde je fronta minimálně na 3 hodiny a také zjištění, že průvodce je jenom v angličtině,němčině nebo francouštině nás nějak nenadchlo.. Tomu budem teda rozumět. Ani polština není. Vstupenka 50 zlt. nás doráží. Odmítáme být na sluníčku v motorkářským 3 hodiny, zaplatit za to přes 3 stovky a ještě ničemu nerozumět. Rozhodnutí je-vyrážíme. Opět stejný scénář cesty 50, max. 70, zácpy, objížďky, zmatky ve značení. Najíždíme na jednu objížďku, kde Kaštanovi prasklo lanko plynu. Oprava není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Lanko není úplně OK a tak nastupuje trochu improvizace. Během opravy nás objíždí několik hasičských aut. Proč, to zjišťujeme záhy po opravě. Na objížďce s
e propadlo kus silnice. Musíme projet objížďku na objížďce. No nářez, jedeme po cestičkách mezi domečky a doufáme, že to bude mít někde konec na hlavní silnici. Dočkali jsme se, ale je nám jasné, že Ukrajinu dnes opět nestihnem. Začínáme Polsko nesnášet. Nakonec rozhodujeme, že dojedem na Solinu, což je největší polská přehrada a na hranice pak už je to jen pár kilometrů. Dojíždíme do Soliny a nacházíme kemp, který je bohužel plně obsazený. Už už odjíždíme, když nás oslovuje jeden místní s tím, že můžeme jednu noc přespat v penzionu. Cena obvyklá - 50 zlt. Bereme a jedeme za ním. Krásný dřevěný penzionek s několika dřevěnými chatami je poblíž hráze a zdá se být moc OK. Kuřáci do chaty, nekuřáci do penzionu. Vybalení, ubytování, sprcha a hurá do nějaké osvěžovny. Vyrážím s Kaštanem jako předvoj. Krámek s posezením venku - jenom „butylky“. Ptáme se jestli je někde točený, p
rý naroře u hráze. Vlezeme do baru, kde hraje hudba, tedy lépe řečeno řve nějaký kravál. Jdem dovnitř a jsme tu jediní. Jazyk na vestě, dávám jedno točené, ani nevím jakou značku. Z prezentované nabídky asi 6 piv mají jen 2. Pivo za cca 50 Kč. mě bere dech a kaštanovo nutné kafe bylo ještě dražší. Píšeme SMS kde jsme a po příchodu ostatních žádáme obsluhu, jestli by mohla ten příšernej kravál alespoň stlumit. Odpovědˇzněla, že to je polská diskotéka a že to zmírnit nemůže, přitom jsme tam byli jediní. No zůstala tam servírka sama a my se vrátili do toho krámku naproti penzionu, kde měli sice jen butylky, ale vychlazený a za necelou polovinu. Komunikujem s místním somrákem, který si k nám přisedl. Byl to mladej kluk, který se potlouká po přehradě a somruje peníze. Prostě se mu nechce dělat. Po chvíli ho posíláme do pr..... Majitel krámku byl samá ochota, byl rád, že tam jsme a má nějakou t
ržbu. Co jsme se prošli po městečku, tak nikde žádný návštěvníci a to by měla být sezona v plném proudu. Polsko je divný. Po 2-3 pivkách jdeme spát.
3. července 2010 - 3. etapa Solina - Koločava 240 km
Ráno vstáváme poměrně brzy a jdem se podívat na přehradu. Hráz je přístupná jen pro pěší a je 665 dlouhá a 82 m vysoká. Přehrada je obrovská a okolí moc pěkné. Pod hrází se sluní množství ryb, z nichž některé jsou opravdu obrovské. Stači plyvnout do vody a je mela. Děláme několik fotek, projdem se po hrázi, kde je pod přehradou krom elektrárny i stanice záchranářů s 2 vrtulníky. Po cestě zpět kupujeme pití, dáváme kafe a posíláme pohledy. Vracíme se k penzionu , balíme motorky a vyrážíme. Dnešní cíl - Koločava. Po cestě bylo malé zdržení v podobě lehkého bloudění při jízdě směrem k přechodu, protože v polsku je to značený hrozně a drobné opravě Drobkovy 350, kde odešlo lanko spojky, což je brnkačka. Kolem 13. hodiny jsme na čáře, kde jsme se potkali s trojicí polských motorkářů a tak jsme čekání vyplnili povídáním s nimi. Majitel penzionu nám řekl, že na čáře máme d
át do pasu 5 dolarů a to by mělo stačit na hladký průjezd hranicí. Na polské straně není problém. První k ukrajinskému okénku jde Pavel s Mírou. Vrazí pasy s doláčema do okenka a nestačí se divit. Ukrajinský celník začal lamentovat, co že znamená ta pětidolarovka v pase, že je vyhostí a zakáže jim vstup na Ukrajinu. Z největší pravděpodobností jej rozvášnil i americký šátek uvázaný na Mírově krku. Nakonec z celníka vylezlo, že pětidolarovka je málo a pokud nedáme 10 nikam nepojedem. Já jsem šel hned po Mírovi a měl jsem jen 5 v pase a jeden dolar v kapse. Ten jsem tam dodal, ale byl mě vrácen s tím, že tam má být 10. Já už víc neměl a éčka jsem mu dávat nechtěl, tak jsem mu řekl, že víc nemám. Chvíli tomu nevěřil, ale když viděl, že víc nepřitlačím. pustil mě dál. Ještě se poptal čím chci platit a já mu řekl, že mám jenom kartu. Ta je mě prý na UK na nic. Ostatním mám říci, že
deset dolarů, jinak nikam. Pak už vše proběhlo hladce a klidně by jsme provezli 5 kilo heráku. Ukrajino Ukrajino! Přejíždíme hranici a ocitáme se v úplně jiném světě. Asi tak v době první republiky. Tankujeme hned za čárou u benzínky Lukoilu, kde se potkáváme s 2 ukrajinskýma MC motorkářema ze Lvova, kteří jedou na sraz do Polska, kam nás zvali i polský motorkáři před hranicí. Prezident klubu je asi 40 letý vysoký ukrajinec s BMW a víceprezident asi 30 na staré Hondě. Obsluha stanice po nás chce nejdřív zaplatit a pak tankovat, což odmítáme s tím, že nemůžem vědět kolik se do nádrže vejde. Po zjištění, že jsme z Čech, to zapíná , my plníme nádrže a pak platíme. Jsou v pohodě. Země je zjevně chudá, všude jezdí konské potahy, pobíhají psi, kravky a u cesty staré babky a děti prodávají borůvky a různe dary země. Jsme poměrně vysoko a tak se chceme dostat níž na zakarpatskou ukrajinu, kde
je Koločava. Při snaze dostat se na výpadovku na Mukačevo projíždíme po příšerných cestach plných děr a kamení malými vesnicemi, kde asi motorky viděli naposledy, když tam přijel Hitler, protože staré babky se při pohledu na nás křižují a malé děti mávají. Občas musíme zastavit , aby přešly kravky. Drobek se ukázal jako neohrožený rozhaněč dobytka, který nečekal a vjel s třindou mezi ně a udělal nám místo. Krávy asi nejsou na dvoutakt zvyklí. Zatavujeme po pár kilometrech a fotíme nádhernou krajinu. Blíží se bouřka a tak s prvníma kapkama zastavujeme v malém městečku, kde je u silnice zastřešená terasa restaurace. Naproti je stanice Milicie a četníka stojícího venku se ptáme, zda tam můžeme nechat motorky a najíst se v restauraci. Odpovídá, že nět probléma a tak stavíme motorky na chodník a zasedáme ke stolkům po čtyřech. Pěkná a příjemná servírka nám s úsměvem nabízí jídelní lístek
. Dávame si polévku, nějaké placky a nealkoholické pivo. Přinesla nám boršc a vývar s nudlemi a masem, nealko pivo Oboloň a v krásném keramickém dvouušáku jídlo vskutku božské. Vypadalo to jako naše bramboráky, pod nimi kusy masa se sosíkem a navrchu nějaký bílý dresink. Chutnalo to skvěle a při placení jsme byli jako v jiříkově vidění. 100 hriven za čtyři lidi i s kávou, což je cca 270 Kč. Tady se nám bude líbit. Bouřka přešla a tak jedeme dál. Některé úseky silnice jsou tak na Zetora nebo V3S. Chudák Jaryn se v duchu omlouvá své silničce a prosí ji o odpuštění, místy ani nemá slov. Nakonec najíždíme na státovku směřující na Mukačevo, což je už v pohodě. Bohužel musíme po několika desítkách kilometrů zase odbočit, ale blížíme se ke Koločavě. Po překonání hor sjíždíme do údolí a jsme v Koločavě. Je asi půl 10 večer našeho času, tj půl 11 kievského. Zastavujeme před hospodou Čet
nická stanice a jsme rádi, že jsme to stihli. Některé úseky jsme jeli na jedničku až dvojku a to cesta moc neubíhá. Vylezl syn majitele a ptal se nás na ubytování. Po sdělení, že by jsme se chtěli ubytovat a je nás osm nám řekl, že má jediný volný pokoj pro 8 lidí. To máme štěstí. Odstrojíme motorky, které jsme dali do dvora a věci dáváme převážně na chodbu. Do pokoje by se vše nevešlo. Je tam sice 8 postelí, ale málo místa. Jdeme samozřejmě dolů do restaurace na pivo a něco k snědku. Kuchyň už je prý zavřená, ale nějaké vejce by nám udělali. Bereme cokoliv. Přinesli nám na talíři něco jako volské voko s opečeným bramborem a klobásou s nějakou zeleninou. Dobrý. Dali jsme si to několikrát a pokaždé to vypadalo jinak, ale vždy dobrý. Pivo Oboloň je také dobrý. Srovnatelný s jakýmkoliv naším pivem. Byla to taková desítka až jedenáctka. Kolem půlnoci místního času jdem spát.

4.července 2010 - volný den
Dnešní den je plánovaný jako den bez motorek. Po snídani jdem na prohlídku vesnice. Koločava je poměrně velká vesnice s asi 7 tisíci obyvateli, z nichž asi pětina je někde za prací, tj u nás nebo v Rusku. Zde moc pracovních příležitostí není. Leží ve výšce cca 560m v údolí a tak všude kolem jsou hory. Je hodně dlouhá a vede kolem místní řeky. Vypravili jsme se vpravo od hospody a prošli kolem školy Ivana Olbrachta, který zde má svoji sochu a také zatím neotevřené muzeum. Hledáme hřbitov, kde by měl být hrob Nikoly Šuhaje a jeho ženy Eržiky. Ta umřela v roce 1987.Po cestě nalézáme památník obětem války na kterém je obrněný transportér a uvnitř nějaké fotky a jiné předměty. Fotíme jen přes mříž a jdeme dál. Odchytává nás skupinka asi desetiletých chlapců, kteří za drobný peníz nebo bonbony vodí turisty ke hrobům. Dáváme jim nějaké drobné a oni nás spolehlivě vedou hřbitovem.
Sami by jsme to těžko hledali. Po opuštění hřbitova jsme šli kolem řeky, kde místní chlapi chytali ryby, ale ne na nějaké extra náčiní, ale na kus dlouhého prutu a jenom na bič. Most je taky zážitek. Asi na polovině chybí zábradlí, ale to tu nikdo neřeší. Nechtěl bych jít jako opilec v noci po mostě. Taky jsme si všimli, že po stráních jsou starý betonový bunkry a taky zátarasy. Je to ještě po Rudý armádě. Cesta podél vody nás dovedla až k lanovému mostu přes řeku, kde na druhé straně je minerální pramen, kam místní chodí s petkama pro vodu. Petky jsou taky všude kolem a je to neštěstí Ukrajiny. Válejí se všude. Místní je nosí na břeh řeky za vesnici a čekají až příjde velká voda, která je uklidí. Prý to doplave až do Maďarska a tam je vyloví a zreciklují. Napít se měl odvahu jen Fanda. Ostatní jsme se nechtěli posrat už první den. Přejít most je taky zážitek. Když člověk vidí, že
tam na mnoha místech chybějí spony a dřevěné kůly jsou jenom zapříčené do břehu, tak bych chtěl vidět, jak to udrží nějakou větší vodu. Naštěstí teď bylo vody minimum. U pramene jsme si udělali piknik a pomalu se vraceli zpět. Při cestě zpět měl Míra lehký konflikt s místní krávou, které se asi líbil a chtěla se družit. Vůbec Míru ukrajinci milujou, na každé zastávce se na něho nalepil nějaký opilec a chtěl se družit. Celníky nevyjímaje. Kráva si asi vzpoměla na své předky v koridě a reagovala na mírovo červené tričko. Po chutném jídle v hotýlku jsme se vydali na cestu na druhou stranu vesnice. Zde byl k vidění krásný pravoslavný kostel, kde právě probíhala bohoslužba. Dovnitř jsme si netroufli a tak jsme jenom špionovali zvenčí. Na Ukrajině jsou všechny kostely a kaple opraveny a udržovány. Tento měl celou střechu z nerezových plechů a věžičky byly zlaceny. Prostě nádhera. Menší krás
a už byl bordel za vsí u řeky, kde je takové překladiště petek a bordelu. Jinak krajina okolo a vůbec na celé Ukrajině je nádherná. Krásný jsou i místní holky, které nemaje přebytek žrádla ani hamburgry jsou stíhlý, od práce pevný a od mlíka mají velký kůzlata. Vypadají jako odlívaný z jedný formy, jenom mění obličeje. Jaryn nestačil fotografovat. Večer vstřebáváme zážitky z Ukrajiny. Schodujem se na tom, že je zde krásná krajina, krásný holky a hrozný cesty. Silnice, kde bys u nás s motorkou ani nenajel a objel bys to jinudy, tady objet nemůžeš, protože nemáš kudy a tak to valíš kudy to jde a po chvíli ti je skoro jedno, že ti z motorky lítaj šrouby a tlumiče chodí nadoraz. Taky si pochvalujeme jídlo. vše co v kuchyni mají, nacpou nasavrčákům a ty to s mlaskáním sežerou. Prostě takový popelnice. A navíc za ty ceny? Přemýšlíme, jestli nebudem na Ukrajinu emigrovat, žili by jsme se tady s čes
kým důchodem jako lordi. Večer jsme si u Valerie a Natálky / majitele hotýlku/ objednali cestu nákladákem do hor, jak jsme o tom četli na internetu. Do půl hodiny nás Valerij ujistil, že ráno v 10 hod. na nás bude čekat ZIL před hospodou. Po pokecu, nějakém pivku a jídle jdeme na kutě. Také jsme udělali vyúčtování prvního dne a platíme za všechny 1240 hriven i s ubytováním.
5. července 2010 - adrenalínový den.
Ráno snídáme a těšíme se na cestu „gruzavíkem“ do hor.Stačíme ještě nakoupit v místním obchodě, kde nás ochotně pouští nakoupit si první. Chceme si udělat piknik na vrcholcích. Z terasy hotelu koukáme na vysílač na vrcholku hor, kam dneska pojedem. Je to opravdu velké převýšení asi o 600m. V 10 hodin slyšíme nám již známý zvuk Zilu, protože tady je u každého druhého baráku, a před hospodou zastavuje , s ohlušujícím výbuchem posledního litru benzínu ve výfuku, zelený Zil - valník, ze kterého vyskakuje majitel a řidič v jedné osobě a zdraví se s námi. Fanda ustrašeně leze do kabiny a my ostatní na korbu. Míra s Pavlem sedají na podlahu a drží se řetězu uprostřed nákl. prostoru. My ostatní stojíme za předním čelem korby a koukáme přes kabinu na cestu. Výrok Pavla: Já starej vůl, mě by takováhle kravina nenapadla, ale nechtěl jsem trhat partu - po 37 vteřinách jsem toho lit
oval. Cesta obcí je pohoda, ale když vyjedem z vesnice a přijedeme k řece začínáme koukat. Místo toho, aby se nákladák jen přebrodil, jak jsme předpokládali, řidič zabočuje do koryta a jede přímo řekou nahoru po neuvěřitelnejch kamenech a dokonce přes jez. To už Pavel nesedí, ale visí na řetězu, protože náklon to je pěknej. Pak už se neudržel, padl na podlahu a konstatoval, že poslední chvíle života si nebude komplikovat stresem. Prý co vymyslíme za kravinu příště, jestli černomořskou flotilu nebo průlet Migem nad Koločavou. Proč se dal prý k motorkářům, když mohl v klidu chlastat třeba s filatelistama. Jedeme po neuvěřitelný cestě a i když si myslíme, že tady končíme Zil jede stále dál. Nedivím se, že porazili němce. Najednou už známá rána a Zil stojí. Nevzrušený řidič vylézá z kabiny a jde přečerpat benzín z obrovité nádrže na boku do plastového asi 25-litrového barelu, který je gumicu
kem uvázaný na předním nárazníku a z něhož si motor hadicí cucá benzín do svých hladových útrop. V tomto terénu to žere asi 100 na 100. Jemně upozorňuji Drobka kouřícího na valníku nad čerpajícím řidičem, aby neodhazoval nedopalek a po chvíli vyrážíme dál vstříc vrcholu. Občas uvidíme vyjevené turisty. Nevím, jestli kouleli očima proto, že nákladák tady ještě neviděli, nebo proto, že je to nenapadlo taky a tak musej šlapat po svých. Vyjíždíme nahoru k vysílači a zastavujeme. Kaštan fotí Zila a posílá MMS domů Lence. Odpověď: opovaž se do toho sednout. Pozdě Leničko jsme nahoře a dolů musíme. Rozhled je tady krásnej a aby byl ještě lepší 5 statečných - bez Kaštana,Pavla a Drobka, vyrážíme ještě pěšky na vrcholek. Mysleli jsme si, že je to kousek. Ó jak jsou hory zrádný. Lezeme ke konci jako na střechu domku, ale vrcholek jsme dobyli a můžem jít dolů. Však je taky načase, protože se
blíží déšť a na mokru to je dolů nesjízdný. Museli by jsme přespat nebo jít pěšky. Obojí je hrozná představa. Naštěstí dole svítí slunko a jen tady začíná drobně pršet. Stíháme to a dojíždíme v pohodě k hotelu. Zil se s námi opětovným výbuchem rozloučil. Po cestě dolů jsme naložili ještě sběrače borůvek - asi 5 kluků ve věku 10-12 let. Na kopci je jenom hlídač vysílače a dva pastevci, kteří žijí ve dvou dřevěných chatrčích se střechou z igelitu a pasou stádo krav a koní. Prý pasou do konce srpna, pak je ženou do údolí, protože již můžou nahoře očekávat sníh. Je tam v zimě až 10 metrů sněhu, drsný. Po návratu jsme se rozhodli provětrat motorky a vyrazit na nedalekou přehradu. Cesta podobající se etapě v šestidenní nebyla dlouhá, ale díratá. Dojeli jsme k hrázi, kde Kaštan zjistil, že má rozpadlej zadní tlumič /pocházející s Instrudra/. Zajeli jsme tedy na takové odpočivad
lo s lavičkama, kde za pomoci elektrikářských pásek, kterých Čajda vezl balík a hmotnosti Drobka, který za pomoci lavičky a mé ztlačoval pružinu do velikosti, aby se dal tlumič zpět smontovat. Práce to byla přímo sisifovská, ale podařilo se to během asi 2 hodin opravit. Zvládli jsme při tom i skouknout přehradu, ve které bylo poměrně málo vody a kde byl také bývalý kemp. dnes již nefunkční. Přesto zde bylo asi 5 stanů. Po opravě jsme se vrátili zpět na hotýlek a dali něco dobrého. Již po příchodu do restaurace jsme ucítili závan podobný dvoudenním ponožkám, ale nevěděli jsme, z čeho pach pochází. Až do té doby, než si Čajda objednal tokáň, což myslel, že bude nějaké maso, ale byla to kukuřičná kaše s nějakým ovčím nebo kozím sýrem a jak to bylo teplý, tak už jsme věděli, co to bylo za smrad. Na čajdovu blbou otázku“čím se to jí“ nemohl dostat jinou odpověď než “hubou“. Nicméně t
o bylo docela dobré, ale nenažranej Čajda si musel dát větší porci, která se však nedala sežrat a tak seděl nad talířem jak pan Kemr v Chalupářích, když pojídal těsto na ryby, ale stejně to nesnědl. Domluvil jsem Čajdovi, že sveze na motorce místní servírku Světlanu, což byla 19-letá hezká holka, ale Čajda se tomu vyhýbal, prý žádnou ženskou nechce. Nakonec jí musel povozit Kaštan a Jaryn. Večer byla v hospodě ukrajinská folklorní skupina, která hrála velice hezky i když je to pro nás hudba trochu exotická. S nima tancovala mladičká tanečnice v kroji a tak jsme zakoupili i jejich CD, abysme měli nějakou hudbu k prezentaci DVD z dovolený. Večer došlo na chvíli pivo a tak konečně došlo na RUM, který jsem vezl z domova a který jsme lili do kvasu. Kvas je nealkoholický nápoj z kvašeného chleba, který je podobný naší kofole, ale mě chutná víc. S rumem to nemělo chybu. Naštěstí pivo dorazilo stejně s
vyprázdněnou lahví rumu a tak jsme netrpěli žízní. Večer jsme potkali 4 čecháčky na Jawkách, kterým jsme doporučili Gruzavík, ale měli smůlu, protože v noci sprchlo a ani ZIL to nezvládl a vyjel jen do poloviny kopce. Poloviční adrenalín. Poloviční cena.
Večer přijela skupina zbohatlíků z Čech a Slovenska a když viděli na čem jsme přijeli do Koločavy, tak se divili, jak jsme se tam mohli dostat. Chudáci mají představu, že jenom BMW GS na kterých všichni jeli jsou ty jediné možné stroje, na kterých jde cestovat. Pravda je, že silničku v Koločavě ještě asi neviděli
6. července 2010 - opět bez motorek
Dnes jsme měli na programu zase chodit po svých. Bylo nám doporučeno podívat se na místní pravidelný trh. Byl poměrně velký a dalo se na něm koupit téměř vše od rohlíku, přes podkovy, hadry až k motorové pile. Pro nás poměrně levně a tak někdo koupil i nějaké tričko nebo sandály. Nejen zboží bylo ke koukání. Trh je pro ukrajince také něco jako společenská událost a tak po cestě, kde jsem sotva chodil v kanadách, se procházely ukrajinky na deseticentimetrových jehlách a vyfiknutý jak na zábavu. Po projití trhu jsme ještě navštívili „Staroje selo“ což je stará vesnice, něco jako u nás skanzen Veselý kopec. Zde bylo několik historických stavení, ruční katr, kde si Fanda s Jarynem vyzkoušeli práci chudáka tesaře a také úzkokolejka a jiné historické zajímavosti. Chtěli jsme také někde poobědvat, ale jedinou hospodu, spojenou s krámem, jsme zavrhli, protože už příchod do ní a podivný zápach nás
moc nepřesvědčil o tom, že by jsme se dobře najedli. Nakonec jsme došli zpět na Četnickou stanici a dali si radši Medvědí tlapu, což je flákota telecího masa obalená v těstíčku s opečeným bramborem a přílohou, bratru za 35 hriven, což je místní nejdražší jídlo. Chtěli jsme večer dát šašlik, ale šéf neměl na něj maso maso a tak jsme jej neochutnali. A jinde jsme si ho dávat nechtěli. Večer jsme šli s Pavlem předat hostiteli nějaké suvenýry v podobě policejního trika a nějakých nášivek, protože jsme na četnický stanici a na baru již několik podobných předmětů visí a nějak jsme se na baru zasekli. Valerij nám udělal polární záři, což je panák vodky s nějakým “balzámem“, což vypadá jako náš Fernet nebo Jegrmajstr a když se to šikovně naleje vypadá třo opravdu jak krajina. Chutná to opravdu dobře a tak jsme to otočili a pak ještě jednou a taky se k nám část výpravy přidala. Nakonec
jsem zbaběle utekl spát, protože jsem měl strach, aby to špatně nedopadlo a taky to tak dopadlo. Ráno jsme chtěli odjet a tak jsme zaplatili útratu, ale vyskytl se malý problém. Naštěstí náš účetní výpravy Míra měl přehled a zjistil, že nám opět započítali ten první den, který jsme zaplatili. Nevíme, jestli to byl úmysl nebo nedorozumění, ale bez problému se to dalo dohromady. I tak nás pětidenní pobyt s jídlem a pitím přišel každého na přibližně 1400,-Kč. To je slušný. Lilo celý den, celou noc a ještě celý den, takže se náš odjezd o den protáhl.
7. července 2010 -den ve znamení deště
Ráno jsme se probudili do lijáku, někteří s těžkou hlavou. Ráno by jsme stejně nemohli odjet, ale vzhledem k nekonečnému lijáku jsme nemohli odjet vůbec. Den jsme strávili střídavě na pokoji a v hospodě, takže jsme měli dost času na prohlídku detailů, kterých by jsme si jinak ani nevšimli. Již první den jsme viděli, jak na baru visejí ryby různých velikostí a druhů. Jsou to syrové sušené ryby, které místní požírají k pivu podobně jako my oříšky. Odvahu to ochutnat jsme však neměli. Kdo ví, jak tam visí dlouho. Nakonec jsme se alespoň domluvili, že si večer opečeme pod přístřeškem buřty, aby jsme jenom nepolehávali. Zde nás oslovil místní učitel, historik amatér nadšenec a vykládal nám o Koločavě, o dřevěném kostelu, který byl dvakrát přestěhovaný a nakonec nás do něho vzal na prohlídku s výkladem. Je tam i dokumentace k Nikolovi a taky za kostelelem hroby českých četníků. Rovněž pr
ý také vede českou knihovnu. Prostě takový nadšenec bez kterých to nejde. Večer jdeme spát, tentokrát bez vodky, protože ráno musíme opravdu odjet. Budeme se modlit, aby přestalo pršet i když to vůbec nevypadá. No modlit se neumíme, to by jsme si museli najmout nějakou babku ukrajinku.
8. července 2010 - Koločava - Kováčová u Zvolena - 560km
Ráno se probouzíme na budíka kolem šestý a už neprší, nebo spíš neleje, protože občas spadne nějaká kapka, ale to je v pohodě. Balíme motorky, loučíme se s Natálkou, Valerijem a Světlanou, děláme poslední foto a vyrážíme směrem na Mukačevo. Cesta vede kolem přehrady, což víme, že je hrůza, prý asi po 30 km se to zlepší. Doufáme, že mají pravdu. Opravdu jsme najeli na lepší cestu a pak už to jde. Projíždíme bez problémů Mukačevem a jedeme dál na Čiernou pri Čope, kde by měl být přechod i na Slovensko. Není. Je zde pouze přechod do Maďarska, který by jsme mohli přejet a a po asi 20 km přejet na Slovensko. Kaštan a část výpravy to odmítá, bojí se toho, že se hungarsky nedomluví a tak se vracíme zpět na Užgorod a na Višné Německé. Je to minimálně hodinu zdržení. V Užgorodě se nám stala menší nehoda, když Pavel odbočoval za křižovatkou k benzínce, což Drobek postřehl o trochu déle
než bylo potřeba a zezadu strčil předním kolem do vyfuku Volusije. Následoval lehký a v Drobkově podání ladný kontakt s ukrajinským asfaltem. Naštěstí se mu nic nestalo a odnesl to jen ohnutý držák výfuku na Suzuki a lehce přihnutá řiditka na Jawce. Zastavujeme na poslední benzínce, kde mají všechno. Dokupuji ještě jednu vodku a nabádám ostatní, ať utratí poslední hrivny zde. Nechtějí, že prý na čáře jsou nějaké stánky a podobně. Nedají si říct. Na čáře nebyl stánek žádný, jenom jeden obchod a tak tam zastavili. My, co jsme už žádné hrivny neměli jsme najeli na čáru, kde právě téměř nikdo nebyl. Za námi se navalili autobusy a tak jsme se roztrhli. Pavel s Mírou a já jsme byli odbaveni za chvíli a při představě dlouhého čekání na sluníčkem rozpálenem asfaltu v motooblečení, se nám dělalo mdlo. Rozhodli jsme se, že pojedeme napřed a zajistíme v Kováčové nocleh. Vyrazili jsme tedy podle
navigace směrem na Poprad mezi Vysokými a Nízkými Tatrami a přes Bánskou Bystrici na Zvolen. Cesta po Slovensku už byla v pohodě po pěkných silnicích, ale dlouhá. Už jsme nevěděli, jak si máme sednout. Po 9. hodině večerní jsme přijeli do Kováčové, kde jsme byli již vloni při cestě po Slovensku a tak jsme zamluvili chatky a přemluvili persovál kiosku, aby nám dal ještě nějaké pivo a klobásu k jídlu. Asi půl hodiny po nás přijel zbytek výpravy, kteří jeli spodní cestou, která je asi o kousek kratší. Ubytovali jsme se, sežrali klobásu, dali jednoho panáka na malého Kaštana, který se v dnes narodil a učinil tak z Kaštana dědka a šli spát. V noci Kaštan trávil při cestě mezi WC a chatkou a tak ani neprotestoval, když jsme řekli, že by jsme mohli jeden den relaxovat v termálech, které jsou vedle kempu. Stejně by ani neuzvedl motorku.
9. července 2010 -válení ve vodě

Ráno jsme došli na domluvenou snídani a v devět hodin jsme zamířili do lázní. No termální pramen je tam jenom jeden a je v malém bazénku, na který si musí člověk koupit lístek jak na vlak a pak tam může půl hodiny ležet. Bylo ale vedro a tak jsme chytali bronz, koukali po holkách a plavali v bazénu. Den utekl rychle a byl čas odchodu do kempu. Jediný vzrůšo měl Čajda, který byl z noci nějaký pokousaný. Když odchytil na chatě červené broučky zjistili jsme, že chata je zamořena štěnicema. Věci nechal tam a přemístil se na volné lůžko vedle do chaty. Jediný měl spaní zadarmo, ale nikdo by s ním neměnil. Večer sedíme u chaty, popíjíme lahváče z plastu, pojíme něco z konzervy. Dokonce i Kaštan už je celkem fit a tak nám nebrání pobalit večer nejnutnější věci a ráno vyrazit k domovu. Odpoledne nás už opustil Fanda, kterého stihnul asi stesk po domovu a už to s náma nemohl vydržet.
10. července 2010 - Kováčová - domov cca 400 km.
Ráno balíme poslední věci, platíme pobyt a loučíme se s Kováčovou. První vyráží Pavel, který jede ještě s Mírou do Českého Těšína a tak stejně jede trochu jiným směrem. My ještě dáváme kafe a vyrážíme směr Žilina, Olomouc a domů. Po cestě máme ještě jeden incident na Slovesku. Jedeme pomalu asi 70 km/hod. a nějaký netrpělivý uspěchaný, rozzuřený důchodce v Pežotu nás předjíždí tak, že schválně bočně naráží do Jaryna a odstrkuje ho vpravo na kraj. Pak ujíždí co Pažout může, když ho kluci dojíždí a hrozí nas něj. Ani ho nestačila zastavit policie, která to nějakým způsobem viděla. Nás zastavuje a domlouvá nám, ať jedeme rychleji, že bráníme rychleji jedoucím autům. Jenže někteří řidiči zde jsou opravdu prasata a překáželi by jsme jim i když pojedem 120. Další cesta už je v pohodě, před čarou kupujeme za poslední drobné eura gorbáčiky a bez problému dorá?
?íme domů, tedy do Hlinska, kde se definitivně rozcházíme. Tak zase příště, bylo to fajn.
Několik postřehů z cest:
Polsko - hrozný na cestování/objížďky, zácpy, omezená rychlost na
každý silnici, radary, téměř nikde není točený pivo, poměrně
draho,
Ukrajina - nádherná příroda - bohužel dost bordel, hlavně PET lahve,
které nosí k řece a čekají, až to velká voda uklidí,
hodný a vstřícný lidi, výborný jídlo a pití, pro nás velmi
levno, dost špatný cesty, celníci vynucují úplatky - 10
dolarů při vstupu, jinak jsme projeli jsme asi 5 policejními
kontrolami a bez problémů, nikdo si nás ani nevšiml.
Na UK nejezdí skoro žádné motorky vyjma pár skůtříků
a malých motorek. V Užgorodě jsme už nějaké viděli
nikdo však nevozí přilbu.
Slovensko - skoro jako u nás, problémy jen se štěnicema v chatě,
jinak OK.
Čechy - nejdražší benzín
Přehled závad:
Kaštanova 650 Jawa - lanko plynu, rozpadlý japonský
tlumič - český by vydržel
Drobkova 350/639 - spojkové lanko
Jinak motorky šlapaly bez problémů, chutnal jim i ukrajinský benzín a tak by jsme jim chtěli poděkovat, stejně tak jako manželkám, které si sice klepali na čelo, když jsme jim řekli, kam chceme jet, ale jinak nás nechali v klidu a doufali, že se jim vrátíme. Všichni jsme se shodli na tom, že to byl nevšední zážitek a můžeme každému jen doporučit. Prostě nejlepší dovolená. Celkově jsme ujeli přes 2 tisíce km.