Jeď abys žil...a žij abys jel...

Cestopis Tatry a Apalucha 2008

08.04.2012 20:42

Zavzpomínáme na další dvě krásné akce, které jsme v sedlech svých motorek absolvovali a doufám, že i letos by mohl být dobrý rok k dalším krásným vyjížďkám...

 

cau ladis posíám ještě do cestování dva předchozí ročníky, tak je dej do stránek. Koukni naVolné setkání jawařů, jsou tam i snímky našich strojů a tak bys je mohl dát do nějaké rubriky naše stroje. Mej se a pořádně Zdenu vyšlohej.
APALUCHA 2008
Jak se sešel rok s rokem, tak nastal čas na největší výlet v roce, který pravidelně podnikáme v poslední květnový víkend. Jako vozidlo letošního roku byl zvolen skůtr ČZ 175, které jsme připravovali celou zimu. Jako loni, tak i letos nastaly určité problémy, protože mého skůtra se nepodařilo donutit k tomu, aby dobíjel. /nedobíjí ani teď v září, protože leží u Zdenyho v garáži, jak lemra/ a tak jsem musel zvolit osvědčený spolehlivý stroj. Ve čtvrtek ráno tedy byla sestava:
Já a Jawa 250 panel s pávikem
Zdeny a skůtr ČZ s motorem 250, který táhl pávika a tváří se jako 175
Míra a skůtr ČZ175
Jirka z KH se svojí Jawou 350/640 a pávikem
V sobotu se k nám připojil ještě Wilík se sajdou 700, kterou táhla Jawa 350/638 a Kaštan s Jawicí 650 a sajdou 652.
Start byl z Mercie, kde jsme vyrazili naproti Jiříkovi a společně jsme pak uháněli směrem ke Konopišti, kde jsme chtěli prohlédnout jawácké muzeum. Své stroje jsme zanechali na parkovišti a plni zvědavosti jsme se vydali k budově muzea. Prostor muzea je opravdu pěkný a mezi vystavenými stroji byly opravdu pěkné kousky, které nejsou moc k vidění. Jednalo se nejen o cestovní stroje, ale i soutěžáky, plochodrážky a také závodka Franty Šťastného. Po prohlídce a pokecu s personálem, který také již něco pamatuje, jsme se vrátili zpět ke svým strojům a rozjeli se k cíli dnešní etapy, kterou byla Zadní Třebáň. Po cestě jsme se zastavili u jednoho z největších odběratelů Z-motoru, který však sídlí v rodinném domku a všude byl takový chaos, že jsme se divili, že může vůbec fungovat. Majitel nás však nechal prohlédnout i svůj skládek, kde by si sběratel a fanda, jako my určitě něco vybral. Chtěl jsem po něm
prodat 90-tku, ale nechtěl ani slyšet, tak jsme odjeli raději pryč. Dorazili jsme do kempu v Zadní Třebáni, kde nás ochotný správce nechal přespat za mrzký peníz v pěkné dvojchatce. Vedle nás byla ubytovaná nějaká parta s postiženými dětmi, kteří byli ovšem velmi v pohodě a družní. Po ubytování a zaparkování motorek jsme vyrazili do místní Country hospody, kde byl velmi čiperný vrchní a rval do nás pivo pod tlakem. My jsme se však moc nedali a pili jsme s mírou / nebo s Mírou?/ Po návratu k chatce jsme se ještě sdružili s onou partou a pak šli spát.
Ráno nás čekala páteční etapa, která vedla přes „Ameriku“ do Zbuzan, kde je největší muzeum značky Praga. Po fotu kaňonu jsme se vydali do muzea , kde jsme dojeli kolem 11. hod. přesně na otevíračku. Prohlídka muzea, které je v obrovském statku, byla zajímavá a i na průvodci bylo znát, že o značce i něco ví. Na velkém nádvoří stály i různé typy benzínek a opravdu bylo na co koukat. Z muzea jsme se vydali směrem na Karlovy Vary, které byly cílem dnešní etapy. Cestou jsme měli dvě lehká zdržení. Na mé Jawičce upadla matička zajišťující zadní brzdu a tak jsem největší zatáčkovitý úsek absolvoval pouze s předkem. Nová matička a umazané ruce vše během 10 minut vyřešili a tak jsme mohli pokračovat dál. Po chutném obědě v jednom kultůrním domě v nějaké vesničce jsme najeli na karlovarskou silnici a uháněli směrem do našich známých lázní. Po cestě opět zapracovaly vibrace našich si
lných strojů a tak došlo k tomu, že jsem najednou ucítil ránu do nohy a od vpředu jedoucího Míry ulétl šroubek. Závada byla ihned známá, protože rámus dieselové lokomotivy linoucí se z jeho skůtru jasně signalizoval odpadlý výfuk. Šroubek jsme na silnici našli, dali ho na své místo a pokračovali dál v cestě. Měli jsme přece ještě v plánu prohlídku drážního muzea v obci .......... Skleroza no. Prohlídka muzea byla opravdu zážitek, protože tolik parních lokomotiv a i jiné techniky související s dráhou asi jinde nenajdete. Na prohlídku s náma šel i jeden fricek, který mohl jenom s otevřenou hubou čumět, protože nerozuměl ani slovu. Má se naučit česky, když jede do čech, že jo? Zážitek to ale byl, protože když člověk stál u kola lokomotivy, které má v průměru téměř 2,5m, tak má pocit trpajzlíka. Cestování na motorce je nám ale bližší a tak jsme za svými zády zanechali všechny ty lokomoti
vy a vagony a vyrazili do lázeňského města starého Karla tj. do Karlových Varů. Zde jsem byl naposledy asi před 15 lety a pamatoval jsem si, že se mě tam líbilo. Zaparkovali jsme poblíž uzavřeného zarostlého a asi i rozkradlého lázeňského domu. který je asi od dob Klausovy privatizace zavřený a a i ostatní části města na mě zapůsobily tak nějak ukrajinsky. Měl jsem dojem, že jsem nejel na západ od svého rodného města, ale hodně na východ, protože češi jsme tam byli asi jen my čtyři a možná, že tam byla ještě hrstka němců. Po ochutnání hnusné teplé vody v dosti ušmudlaném pavilonu, kde tryská ze země na povrch, jsme urychleně prošli kolonádu a spěchali ke svým strojům, než nám je ruský mužík rozebere. Z města jsme prchali směrem na Kyselku, kde jsme měli cíl dnešní etapy s úmyslem najít nějaký pěkný kemp. Cesta krásnou krajinou nám dala zapomenout na kdysy české město po jehož spatření
dnes by se král český Karel obrátil v hrobě a té bandě zaprodanců, která dnes okupuje korunu českou by z naší země nejkratší cestu ukázati ráčil. Zde jsme našli opravdu pěkný malý kempík u Penzionu, kde jsme zakoupili ubytování na jednu noc v útulné chatičce s čistým povlečením. Aby jsme ale na Vary jen tak nezapoměli, tak jsme záhy zjistili, že kousíček od nás dělá bordel skupinka ruské zlaté mládeže. Naštěstí jim nebyl moc nakloněn ani majitel penzionu a zavčasu je usměrnil, takže jsme mohli v klidu zavřít oko a na další den se dobře vyspat. Samozřejmě jsme zašli okusiti trochu zlatavého moku do velmi krásné restaurace, kde na nás ze zdi koukal nejen divočák a jelen, ale i ostatní fauna zdejších lesů. Jak byla restaurace krásná, tak obsluha byla nějaká divná, protože roznášeti požehnaného moku žíznivým pocestným se jim nějak nechtělo a ani Zdendovo pobídnutí je nějak nepřinutilo k
lepším výkonům. S povděkem jsme vzpomněli na včerejšího vrchního a po vycucání třech kousků jsme šli raději spát, protože čtvrtého by jsme se stejně asi nedočkali. Ruské častušky naštěstí také dlouho nehráli a tak jsme brzo ráno vstávali svěží a kolem 8 jsme již vyráželi kolem ruskéhých odpadků a bordelu u chaty směrem na Mělník, kde jsme měli u kluků hasičskejch sraz s Kaštanem a Wilíkem. Projeli jsme kolem Těrlicka, kde jsme na hrázi udělali nějaké foto a zahlédli i kouř z tepelných elektráren, které trochu pokazili jinak skvělý dojem z cesty nádherným krajem kolem Ohře. Před obědem jsme dorazili do Mělníka, kde jsme se chtěli naobědvat a místním znalcem nám byl doporučen restaurant v autokempu, kde jsme se opravdu chutně najedli a prohlédli si i množství krásných sportovních strojů - aut, která měla sraz právě v době, kdy jsme tady i my. Poté jsme telefonicky zjistili, že zbytek
naší party je již u hasičů. Vydali jsme se tedy za nimi. Martin nám udělal trochu kafe, prohlídli jsme hasičárnu a po pokecu jsme vyrazili směrem na Českou Lípu, kde jsme se chtěli podívat do legendárních Pekelných dolů, což je podle některých motorkářská česká Mekka. Bohužel od doby, kdy nám přibyli dva stroje, přibylo nám i hodně problémů. protože spojka Wilíkovy sajdy se rozhodla, že nebude a nebude spojčit a nepomohlo jí ani několik zastávek a přímluv šroubováku, takže cesta do Pekelných dolů se protáhla asi na trojnásobek potřebného času, kdy jsme na jedné ze zastávek vařili i kafe, aby nám Kaštan neumřel na nedostatek kofeinu, protože ani benzínka, kde by zahnal absťák nebyla v dohlednu. Do Pekelných dolů jsme nakonec dorazili, i když po částech, protože najít tam cestu je věc opravdu nelehká a pro nezasvěceného obnáší několik dotazů k domorodcům a trochu bloudění. Na konec jsme se tam
všichni sešli a to ze všech světových stran a dorazil i Wilík, který však sajdu už dotlačil, protože spojka řekla dost a vypověděla poslušnout. Pekelné doly jsou pro ty, co zde ještě nebyly soubor několika podzemních jeskyní vzájemně propojených chodbami, kde je několik smetišťových sedacích souprav a u vchodu jeden docela pěkný bar, kde měli nejen kafe k radosti Kaštana, ale i točené pito. Jeskyně je možné projet i na motorce, což nám po chvíli ukázala i banda fricků, která se po chvíli přiřítila dovnitř a byla hned jak doma. Nevím proč, ale náhle jsem měl dojem, že se píše rok 1939 nebo i víc a z nás se náhle stanou vychrtlí dělníci, pracující v podzemní továrně, kterou doly údajně byly, pro rozmach třetí říše. Chování z té doby jim tak nějak zůstalo i dnes. Podruhé za dva dny jsme zhnuseni odjížděli s pocitem psanců ve své vlastní zemi, ale déle setrvávat v této společnosti jsm
e netoužili a nebyli jsme sami. Je vidět, že zde ještě pár čechů žije. Pod kopcem jsme zapřáhli za „Kaštanovu odtahovku“ Wilíkovu sajdu a odjeli pomalu do asi deset kilometrů vzdálených Zákup, kde jsem si již cestou sem všiml cedule“Kemp“ a jako jediní obyvatele kempu nás i místní správce ubytoval v luxusní chatě přesně pro 6 cestovatelů, kde tekla i teplá voda, byla varná konvice a venku dokonce připravené dříví na oheň. To nás utvrdilo v tom, že nebudem pokoušet rychlost zdejších hospodských a zajeli pro buřty a do kanystru pro pivo. Tomuto však předcházela „brnkačková“ oprava Wilíkovy sajdy. Závada byla banální, ale ještě jsem o takové neslyšel. Prostě se vyšroubovala matka na spojkovém koši, který po několikerém přitahování spadl do oleje a tak motor mohl řvát jak chtěl, ale svoji sílu nemohl poslat dál. Za půl hodiny bylo vše na svém místě a tak jsme se mohli věnovat opíkání bu?
?tů a klábosení. Večer jsme se přemístili do chaty, kde bylo teplejc a postupně jsme se vytratili na lože, kde jsme nabrali sil do posledního dne. V neděli nás již čekala cesta domů a po cestě jsme měli v plánu již jen Jawamuzeum Rabakov. Trochu nás překvapilo, že je to v rodiném domku a přilehlé garáži, ale stálo zde pár pěkných kousků. Po prohlídce jsme se vydali směrem domů a postupně se oddělovali a oddělovali až jel každýsám domů s pocitem dobře stráveného času se stejně postiženejma a již se určitě těší na další letošní akce a hlavně na další cestu. Kam příští rok povede a na čem není ještě jasné, jasné je ale to, že se opět uskuteční, protože je to super způsob, jak si vyčistit harddisk a na chvíli zapomenout na všední starosti. Nebýt Wilíkovy spojky, tak se téměř neopravovalo. Upadlý šroubek brzdy a výfuk jsem již smínil. V Mladé Boleslavi k nim přibyla ješt?
? matka osičky kola mého pávika, kterou pohotově nahradil kousek vázacího drátu a z tachometru vypadlá kontrolka dobíjení, která pohotově zkratovala kdesi v reflektoru mé panelky a tím vybila baterku. Pohotově jsem však sáhl do brašny a vyndal druhou, která byla ve formě a dovezla mě spolehlivě domů. Při dalším setkání se ještě Zdeny přiznal, že po cestě domů mu vypadlo táhlo řazení, které spolehlivě zajistil zpět. Takže všechno pětiminutové banality, které k jízdě na 50 let starých strojích prostě patří. Nicméně nezbývá nic jiného než před nimi smeknout a po návratu domů je kamarádsky poplácet a slíbit jím trochu dobrého oleje nebo nějakou novou součástku. Celkově jsme ujeli po vlastech českých cca 850 km, což není za 4 dny vzdálenost zanedbatelná, protože jsou motorkáři, kteří mají nablejskaný nový stroje a toto ujetou za rok. Tak za rok na Apaluše 2009.


Expedice Tatry 2009

Tradiční každoroční naše největší cesta byla letos naplánována do Tater, kam jsme asi před třemi roky nedorazili se sajdama a tak jsme je chtěli pokořit letos na solovkách. Zájem o akci byl obrovský a tak jsem se trochu bál, jestli nás nepojede až moc. Nakonec pár lidí odpadlo a tak jsme se sešli ráno v 8,00 hod. ve čtvrtek 28.6.2009 v Mercii v této sestavě:

Já a Jawa 350/634
Míra a Jawa 250 /vodník/
Zdenda a Praga 250
Standa a Jawa 350/632
Jirka Trunec a Jawa 350/640 s PAVikem
Jirka Uhlíř a Jawa 350/639
Kaštan a Jawa 650
Drobek a Jawa 650
Sestavu doplnili dva chlapci z klempírny na rejžích Honda Dominátor a Suzuki Instruder a ještě Wilda, který nedal do provozu svoji rejži a tak přijel na stroji české výroby Škoda Fábia
Kolona strojů vyrazila směrem na Olomouc, kde jsme měli vyjednanou prohlídku pevnosti Fort 17 v Křelově. Zde jsme vyslechli výklad pana majitele o historii pevnosti a o tom, jak jí nakonec získal on sám za cenu jednoho panelákového bytu. Nutno říci, že se snaží a pevnost vypadá celkem dobře včetně restaurace a muzea, které se v pevnosti nacházejí. Po prohlídce Pevnosti a obědě v nedaleké restauraci jsme pokračovali dále do cíle dnešní etapy, což byla obec Hruškovice / nebo tak nějak/ poblíž Oravské přehrady, kde nás měl čekat Pavel Blažků s Fandou, kteří vyrazili den předem a kde jsme měli přespat u nějakého strejdy. Cestou jsme si prohlédli přehradu Šance, kde jsme procházkou na hráz protáhli osezené zadky a podívali se na krásy přírody. Po dnešních cca 385 km jsme dorazili do cíle etapy, kde jsme zaplnili dvorek domku svými stroji a později i vnitřek svými těly. Po převlečení a pokecání s m
ajitelem jsme se najedli trochu ze svých zásob a vyrazili ochutnat trochu místního moku do místní Pizzerie. Zde byly asi 4 lidi a v nabídce jedna Pizza, ale my jsme chtěli jenom pivo, které měli i když to co nám přinesl vypadalo, že to nabral z kbelíku. Slováci prostě pivo točit většinou moc neumí. Dost nás zaujal půllitr, který měl nejen míru 0,5l ale i 0,6l / viz foto/. Po několika kouskách jsme se odebrali zpět do místa dnešního noclehu, kde bylo dost postelí a tak jen někdo spal na zemi. Někdo téměr nespal vůbec, protože Fanda vařil „Vařonku“ tj. horkou slivovici a uplně tím zneškodnil Wilíka, který nakonec k ránu upadl na zem v boudě vedle domku a ráno si pochvaloval, že zem dobře saje a tak ani není vidět, kde zemi vrátil obsah svých útrob. Ráno nám ale bylo všem jasné, že dnes pojedem bez Wildy, protože ten se motal jak house a vypadal jak prase po první ráně. Nakonec spal do 1 a dorazil navečer až
do kempu. My ostatní jsme vyrazili nejprve na obhlídku Oravské přehrady, po které nás zastihl nepříjemný vytrvalý déšť, který nás později zahnal do jedné Koliby na polívku a teplý čaj. Zde jsme se shodli na tom, že trasu lehce změníme a místo v sobotu dorazíme do Kováčové u Zvolena již dnes. Zavolali jsme tedy tam, objednali chatky a pomalu vyrazili. Déšť později ustal a tak jsme vyrazili na Chopok, aby jsme splnili svůj záměr a dobyli Tatry i když jen nízké. Na Chopoku byla zima jak v Rusku a na kopcích sníh. Ve Vysokých Tatrách chumelilo. Cestu jsme tedy ukončili navečer v Kováčové, kde se měl konat sraz přátel Jawy a ČZ v místním kempu. Po našem příjezdu jsme tvořili asi 1/3 účastníků a tak jsme po občerstvení šli navázat kontakt s bratry Slováky. To se povedlo dobře a hlavně zástupci Mercie se činili v navazování kontaktu s Čerticí / fešná motorkářka z Bratislavy/ kolem které poletovali jak
trubci kolem medu k všeobecnému veselí všech ostatních. Asi je trochu ovlivnila ohnivá voda v podobě Borovičky, kterou ochutnávali tak, že si ráno nic nepamatovali. Někteří, jako Ondra ráno hledali boty a kalhoty, jiní se v ponožkách věšeli na plot a dávili. Prostě nezkušené mládí.
Ráno za již lepšího počasí někteří střízlivěli, jiní vyjeli na projížďku sami, jako Zdenda s Jirkou z KH a my jsme čekali na společnou projížďku do Haliče. Ti co byli optimističtější, co se týče počasí a vzali si i plavky navštívili vedlejší termální lázně, kde se zbavovali kocoviny. Společná projížďka byla něco přes 120 km a cíl byl dětský den v Haliči, kde jsme byli taková malá atrakce pro děti a jejich doprovod. Zde jsme dostali najíst i napít od organizátorů a někteří se i zkrášlili barevnými spreji v oblasti hlavy. Kaštan měl na hlavě kolečko jak terč na šipky a rezatej vous jak Zikmund. Po návratu zpátky jsme pojedli trochu chutného guláše a taky kapustnice od pořadatelů a v místní hospůdce popili trochu chutného moku. A protože jsme chtěli mít taky památku na sraz na Slovensku, tak jsme zakoupili pěkná trička. Míra si jedno koupil a nakonec ještě dvě vyhrál v tombole a s
outěžích. Štěstí měl i Drobek, který vyhrál integrálku. Má to takovou náplast na smůlu, kterou měl po cestě, protože nejprve mu upadl kufr i s opěrkou, na které byl pověšen a poté se mu kousla zadní brzda a téměř vyhořela. Nepomohla ani ve Zvolenu sehnaná hadička, protože odešly i střeva brzdy. Nezbylo mu nic jiného než zbytek expedice si vystačit jen s předním kotoučem.
A je tu neděle a čeká nás cesta domů dlouhá cca 400 km. Ráno nás uvítal déšť, který se tvářil, že nás bude provázet celým dnem a taky se tak stalo. S povděkem jsme pochválili chatky, protože nemusíme balit mokré stany a tak jsme vyrazili za Wilíkovou Fábkou směr domov. Nebýt vody a chladna, byla by cesta příjemná, takhle ale nás provázelo vlhko, které nejdříve vyhrálo nad našima botama, pak rukavicema a nakonec někomu nad vším. Nicméně jsme bez problémů dojeli domů a po cestě se těšili na horký čaj s rumem a teplou vodu, protože kafe na benzínce je dobré, ale moc nezahřeje. Celkem jsme najeli asi 1200-1300 km a těšíme se na příští rok a novou expedici.
Postřehy z cesty: krásná krajina na Slovensku hlavně v Tatrách a podhůří, příjemní a vlídní lidé. Nikde jsme se nesetkali s nějakou nevraživostí nebo jinými problémy. Ceny benzínu kolem 1,1E, cena piva od 0,8do 1,25E, jídlo asi jako u nás. Na hranicích dokonce byla na prodej i bývalá celnice, což nás pobavilo, kdyby to někdo koupil a vybíral za průjezd, tak by to byla dobrá živnost, protože by každý zaplatil, když do nešlo dost dobře objet. Motorky šlapali bez problémů jen já jsem měl trochu problém s výkonem motoru, kdy mě vypadla přepážka u vzduch filtru a motor měl asi chudou směs, netáhl a v kopcích se trochu hřál. Nicméně jsem bez problému dojel a o problémech Drobka jsem již psal. To bylo ale vše. Slováci měli také pěkné stroje. Byla zde krásná sportka, nějaká kejvačka a panelka, dvojice bývalých policejních 639 a jeden krásný hadrák. Dle slov majitelů pocházejí stroje hodně z Čech, prot
ože na Slovensku údajně moc motorek nikdy nebylo. Rovněž není vidět tolik motorkářů jako u nás. Prý nějaký boom začal tak před 2 roky. Expedice byla krásná, ale krátká a počasí nám moc nepřálo i když na Slovensku bylo lepší než u nás doma. Ta zase příští rok někde.
 

Zpět

Vyhledávání

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode