Jak jsem v sobotu ostrouhal...

Plánovaný výjezd začal dobře...vyrazil jsem z Brodu a frčel si to vyhláškovým tempem přez Kolín ku Práglíku a v Úvalech jsem obočil na Říčany, ale silnice byla zaslepena a cestářské ceduličky hovořily cosi o objížďce a už tehdy jsem zaslechl, že se zvuk mého pullitříku změnil oproti normálu...vydal jsem se tou objížďkou a natrefil tam veteránskou rayle...spousta krásných strojů z období mezi válkami a o mě si asi mysleli, že jsem se zatoulal ze třídy joungtimerů a v pohodě jsem s nimi několik kiláčků jel...přede mnou dva anglické půllitry, jednovály, bublaly svým nezaměnitelným zvukem a k tomu jsem jim čímdáltím víc sekundoval i já joungu...říkal jsem si jak je to basování nakažlivé a náhle ani do svých obvyklých otáček můj timer nemusel, neodporoval a bublal nádherně staroanglicky do Říčan, pak do Jesenice a všude na mě pohlíželi jako na součást té veterán akce...a tak jsem v pohodě dojel až ke kamarádu Milanovi do Točné, potřásli jsem si rukou s ním a paní domácí a jal se píti to slíbené kafe...vyprávělo se co nového...paní domu mě vlídně uvítala, mezi péčí o přírůstky do rodiny, které se nádherně batolily v závětří psí boudičky, měl jsem tam i svého jmenovce Vildu, co pomáhal právě s čímsi na zahradě a dal kafčo s námi a čas v hovoru letěl a náhle spadla kapka...pak druhá a třetí a tak jsme se přesunuli do domu a déšť nabyl na síle a abych na ní nabyl i já, dostal jsem od domácích řádnou porci chutného bůčku se zelíčkem a knedlíčkem a nic nechybělo k skvělé pohodě než ten stále neodcházející déšť, do něhož se mi ty mé rezem načnuté chrómy nechtělo vyhánět, ale posléze deštík až na pár kapiček ustal, já se rozžehnal a vyrazil...ale nebyla to ta má obvyklá pohodová jízda...motůrek pokašlával jako nastydlý a nechtělo se mu do obrátek...znova se rozpršelo a já našel po cestě takový opuštěný zelinářský stánek, zavartoval jsem tam pod stříškou a vyměnil svíce...ale nic platno...kuckal jsem tedy dál za Jesenici, se zvolna se zhmotňující představou notně dobrodružné jízdy domu a to jsem se měl ještě stavit pro ty prašuje u toho našeho kunčovta...zastavím na Kocandě v autobusové čekárně...motor už na volnoběh chcípal a tak jsem pod plynem popojel kousek dále a konečně se mi rozbřesklo...když budu mít štěstí, mašina mě doveze ještě zpátky k Milanovi, kde mě bude čekat alespoň malé zázemí a motorčičku garáž...otočil jsem tedy a hrkal trojkou zpátky do Točné...tam na mě čekala spása v podobě Milanovy ženy Zuzanky, která právě byla u svých pejsků a zázemí doslova obrovské... pustila mě do garáže, pustila mě do obýváku, pustila mě televizi, uvařila kafe, namazala housku...než pro mě můj synátor dorazí... no nejsem já klikař ? Ještě jednou jí za vše tisíckrát díky...neboť když jsem si tak přestavil, jak tlačím kdesi v uzlovatých silničkách kolem Říčan v noci a za deště svůj motocykl někam do neznáma cizího dvorku...znovu z celého srdce děkuji svému strážnému andělu, že mě vnukl ten spásný nápad na zprvu se mi zdající srabskou cestu zpátky do Točné...za kamarády jsem se sice z držťkovou polívkou nedostal, ale za to jsem dorazil dom o půlnoci a sežral jsem v ůlevném gestu zbytky od oběda a svalil se na kutě a ráno nádhera...přiležel jsem si...pak i velkou káru k převozu té mě nemocné družky jsem si zamluvil...mechanikovi zavolám, abych to pokryl jednou jízdou...no, tak na konec se vše v dobré obrátilo a se vším, s čím se chlapi na zchůzce v sokolovně domluvili souhlasím a svou nepřítomnost tímto článečkem omlouvám a dorazím prostě až příště...tak zatím čaues Wilda noční klikař...