Klubová výprava k sousedům do Polska

Polsko

Je to neuvěřitelné, ale je tu po roce další dovolená, kterou se minivýprava ve složení František,Vaníčkovi, Vlastík, Peťa Plíšek, Pavel a Laďka rozhodla strávit v Polsku.

27.6. se postupně sjíždíme ve Vidnavě u Vlastíka, kde se večer odbouráme uzenými žebry a skvělými řezy. Jelikož nás čeká druhý den dlouhá cesta, nemůžeme mu vyplenit pověstný sklep.

28.6. – v 9.40 vyrážíme směr Polsko a první štace je asi 120 km vzdálený Jura park Krasiejów. Neoplýváme zrovna nadšením, protože na tyto atrakce chodí rodiče s dětmi. Záhy jsme se ale mohli přesvědčit, jak hluboce jsme se mýlili. Nevycházíme z údivu. Nejprve jedem tunelem času, kde v 3D vidíme vznik života od prvotní buňky, pokračujeme prohlídkou areálu s maketami pravěkých veleještěrů v životní velikosti. Vše je zakončeno návštěvou ocenária. Neskutečné. Imaginárně nasedáme do ponorky, která se s námi spouští na dno, abychom vyzkoušeli útoky pravěkých ryb. Vše dotaženo do konce, tedy i s prasklým sklem a pohybující se podlahou. Asi se do programu každé výpravy vloudí nějaká chybička. My zjišťujeme, že do cíle našeho prvního noclehu to není 150 ale 350 km. V Dolném Strelne jsme v 11.45, pan domácí obětavě čeká i s pivem, které někteří pro jistotu jistí stopičkou slivovice.

29.6. – odpočatí se vydáváme na cestu do Kartuz, kde budeme ubytovaní pět dní. Není nám moc do smíchu, protože Péťa se musí rozloučit. Je nepostradatelný na Hradě. Nacházíme příjemné ubytování, motorky jsou pěkně v suchu v garáži, ale leje jak z konve, tak volíme posezení pod přístřeškem a každý hasí žízeň dle kapacity svého žaludku a svých ledvin.

30.6. – začínáme plnit první bod programu a to je návštěva poloostrova Hel. Stavujeme se v Krokově. Pavel klasicky shání cigára,vykupuje se ale óbr zmrzlinou, s Libou obejdeme krásný kostel a téměř se převrátíme s Toi-Toikou. Původně jsme si myslely, že se nám motá hlava z nízkého tlaku. Ani nechceme domyslet konce. Pokračujeme asi 45 km na Hel mezi rekreačními středisky a také se jen na okamžik stavujeme u Baltu. Osobně jsem fascinovaná skutečností, že lidé přechází z jednoho břehu na druhý. Tak je tento poloostrov v některých místech úzký. Někteří si dávají rybu, my s Pavlem poprvé ochutnáme polskou specialitu – zapiekanku – sýr, šunka, houby, kečup. MŇAM. Na zpáteční cestě se chlapi stavují v MUZEU OBRANY POBŘEŽÍ, jsou unešení. My s Libou zatím pleníme borůvky v okolí a vedeme holčičí řeči. Pak už večerní posezení, naplánování programu na druhý den a ležink.

1.7.- dnes nás čeká Gdyně. 40 –ti minutová projížďka replikou středověké lodi, prohlídka torpédoborce BLYSKAVICE a neskutečná zácpa / rozuměj na silnici/. Překvapuje nás mladá polská řidička, která stihne na světelné křižovatce držet v jedné ruce mobil a v druhé zmrzlinu. Čekali jsme, co při rozjezdu položí. Ano, hádáte správně – zmrzlinu.

2.7.- pokud už někdo vyjede až na sever Polska, je nemyslitelné, aby nenavštívil Gdaňsk. Město s nádhernými památkami. Podrobnější info si každý může vyguglovat. Zde jdeme všichni do restaurace na lodi a dáváme si ne zrovna levné ryby. Je ale fakt, že jich je kus. A protože to máme kousek, jedeme ještě na Vestrplate – pomník obráncům tohoto území.

3.7. – volba na dnešní den padá na muzeum dřevěných staveb v Szymbaru. Opět nás čeká překvapení. Vedle nových dřevěných staveb, nejdelšího stolu na světě a také nejdelší vyrobené desky na světě se ocitáme v otřesné historii. Dům Sibiriaka – originál domu ze Sibiře, kam bylo v letech 1939-1950 odvezeno 2 000 000 Poláků. Vrátilo se 550 000. Originál vlaku, který tyto vyhnance převážel – 50 v jednom vagonu. Tříměsíční cestu přežilo pouze 10. Na tomto místě si vnímavý člověk uvědomí, co ve svém životě řešíme za kraviny. Bunkr, kde měli návštěvníci možnost zažít imitaci bombardování. Závěrem celé expozice je dům

postavený na střechu,ve kterém bylo téměř všem blbě. Válendy, stoly a další nábytek byl přilepen na strop. Autor tohoto domu chce poukázat na skutečnost, že po každém konfliktu je svět takto na ruby. Jak symbolické. Při zpáteční cestě nemůžeme minout rozhlednu. Vaníčkovi a Franta se odpojují a já s Pavlem a Vlastíkem pokračujeme do obce Pepovo, kde je muzeum Volkswagenů. Nádherné kousky. Zvlášť ty žluto-zelené lodičky v jednom z nich. Nemůžeme také vynechat černou, nedokončenou stavbu novodobého zámku z osmdesátých let. Nejen Češi mají své mafiány. Po návratu nás čeká balení a návštěva místního baru, kde jsou chlapi rozčarováni nad pivem bez pěny. Opravdu to vypadalo všelijak. No ale chuťově se snad dalo.

4.7. – o půl osmé odjíždíme směr Malbork. Monumentální,cihlový hrad z dob křižáků, který Poláci dokázali po úplném vybombardování postavit znovu. Smekám.

Protože se ale většina naší minivýpravy musí vrátit do republiky, loučíme se a pokračujeme s Pavlem směr Ukta a Mazurská jezera. Během cesty ochutnáme Staropolský žurek. Polévka, která je bezkonkurenční. Po 180 km se ubytováváme v rodinném domě u „Reni“. Večer ještě stihneme prozkoumat okolí a Pavel dostane, světe div se, pivo s pěnou. V sobotu a neděli navštěvujeme největší střediska Mazurských jezer – Mikolajky a Gyžičko. V obou městech se konají slavnosti ryb. V Mikolajkách dokonce probíhá soutěž v přípravě ryb a zasedá zde JURY. Vzorky jsou zdarma a my máme také možnost ochutnat. Po obrovském a neskutečně dobrém poháru se to rovná likvidaci zažívacího traktu. Když už jsme v Gyžičku, je to jenom kousek do Hitlerova doupěte. A jak víme, tak se Pavel o války zajímá. Musím ale přiznat, že i já jsem byla překvapena množstvím bunkrů a zejména betonu, které bylo použito.

Jak jsem psala do knihy návštěv. Pavel si užil bunkry a v pondělí se se mnou vydává na výpravu po části Mazurských jezer. Paní domácí nám nabídla trasu na 2,5 hodiny nebo pět. Pavlík se to samozřejmě snaží ukecat na třicet minut, ale má smůlu. Všechny vojenské objekty, které jsme navštívili, by také těch pět hodin daly. Paní nás veze i s kajakem na start. Vyfasujeme vesty, které ale v zápětí odkládáme, protože jsou nepohodlné a vydáváme se na cestu krásnou přírodou. Obdivujeme čistotu vody,ve které je neskutečné množství ryb a škeblí. Něco za polovinou cesty se musím samozřejmě vykoupat a Pavel okamžitě upadá do svého stavu bezvědomí, aby načerpal síly do závěrečného finiše, kde už zase čeká paní s autem a přívěsem. Teprve v cíli se dovídáme, že trasa měla 18,5 km. Poslední, co chceme navštívit, je klášter ve Vojnowu. I když jdeme pozdě, paní správcová nám ochotně odemyká a my stojíme s pusou dokořán. Jiný svět. Nádherná výzdoba, staré knihy. Pak už jenom balíme a připravujeme se na cestu dlouhou 655 km do Havířova, kde ještě strávíme tři dny.

Celou cestu Polskem sleduji / jako baťůžek si to mohu dovolit / proměny této krajiny. Ke každé obci patří neodmyslitelně malá hospodářství, malé soukromé podniky a v každé obci velice pečlivě udržovaná čapí hnízda. Při každé zastávce se setkáváme s příjemnými lidmi. Můžeme ochutnat kvalitní a v porovnání s naším levnější jídlo. Nepotvrdily se ani zaručené zprávy o špatných silnicích.

Co ale víme určitě, že v Polsku jsme nebyli naposled.

Baťůžek Laďka