Podzimní pocouráníčko...

Tak jsme v tuto sobotu nádherně podzimně pocourali překrásně vybarvenou Vysočinou, poseděli, pojuchali, báječně pospinkali a pak posnídali na penziónu v Podmitrově...když konečně dorazil vrchní, zaplatili, oblékli se a nasedli na oře a ještě se poklidně projeli tou podzimní krásou,cestou domů do chaloupek... Jak už jsem někde říkal, motorkář, to je inteligentnější tremp...vykašlal se na rádoby dobrodiní dráhy, pošetřil své nohy a postavil se na vlastní kola...není to mastňák, aby musel mít střechu z plechu nad hlavou a kola čtyři, byť jimi nezhrdá, ale ten pohled na nádhernou krajinu, která se ve svižném tempu předvádí v celé své nádheře před očima jezdců, sedících na svých strojích volně bez plechových obalů, ten je nejříjemnější...nesleduješ hnidopižsky každou šišku,ale vidíš celý kraj v daleko širších souvislostech a jedno božské panoráma, střída zvolna druhé...a další a další...svoboda a volnost...žádné potupné puchýře z kanad po pár kiláscích, propocené ponožky a prošoupané podrážky... ne, jen do toho nešlapej...kdo ví, kterému zvířátku to upadlo vod prdelky a rosa...rosa, ta je nejlepší ráno na řidítkách...koleje nechme pinďolínu... Jen dvě kola a oči zářící...stovka tam a stovka zpátky...Vlastík dvě a dvě...to prostě pěšo a dráhou nedáš... ovšem že, ale proti gustu žáden dišputát, jak praví klasik a já doufám, že se staří trempi pro ten přátelskej žďuchanec smrtelně na mě nenaserou, ale že až je jednou zase začne dloubat v kolenou, na mou přátelskou radu si vzpomenou a koupí si něco do začátku...třeba jetou dvěstěpadesátku... krásné dny, slunce a pohodu v duši přeje všem co se účastnili, i těm co nemohli, Wilda.